Píseň ledu

32. Kapitola - Problémy na obzoru (2/3)

Pohled Donii

Letěli jsme jak nejrychleji to šlo. Lormenr urputně mával křídly a svaly se mu napínaly námahou. Já ležela přilepená na jeho hřbetě a přimhouřenýma očima, protože byl silný vítr, sledovala siluetu před námi. Lormenr byl rychlý. Na dračího samce určitě.

Ale Astra byla rychlejší. Svaly měla jako z oceli a byla obratná jako dravý pták. Ona a Ramir nám unikali, uhýbali a kličkovali mezi ostrými skalními stěnami.

Slunce v podstatě už úplně zapadlo a oni byli v podstatě neviditelní. Proto pro mě nebylo žádné překvapení, když jsem zjistila, že už je nevidíme. To ale neznamenalo, že mě to nevyděsilo.

Nejen, že jsem Ramirovi ublížila a budevelice těžké ho znovu najít. Ztratili jsme se.

Hory tu vypadaly jako kdekoli jinde. Žádný povědomý bod, ani okraj hor, ne. Absolutně jsem netušila, kde jsme. Ani jak se dostat zpátky.

U všech Fäniků!

Co máme teď asi tak dělat? Své myšlenky jsem řekla nahlas Lormenrovi.

,,Nejspíš nemáme jinou možnost," řekl a natočil se směrem k malému průsmyku před námi, ,,než zkoušet různé alternativy."

,,Co když zabloudíme ještě víc?" Protestovala jsem.

,,Napadá tě něco lepšího?" Zeptal se mě Lormenr. Otevřela jsem a zase zavřela pusu. Upřímně jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co teď dělat.

A tak jsme letěli. Noc pokračovala a my stále nenašli jedinou stopu k hranicím nebo Ramirovi a Astře.

...

Začalo pomalu vycházet slunce. Oba jsme byli unavení a toužili po spánku. Zrovna jsme diskutovali o tom, jestli si odpočinout nebo ne, když se Lormenr najednou zarazil.

,,Co se děje?" Zeptala jsem se ho spěšně.

,,Něco cítím." Odpověděl jednoduše a opět nasál chladný vzduch do nozder.

,,Ramir nebo Astra?" Zeptala jsem se doufajíc. Vážně mi vadilo, že jsme se pořád nedokázali vyčítat z toho skalního labyrintu.

,,Ne. Není to nikdo známý. Netuším co to je. Ještě nikdy jsem nic podobného necítil..." Ještě než odřekl větu, vyletěl za tím pachem. Bylo to nezodpovědné? Ano. Byli jsme ale extrémně nezodpovědní a zvědaví? Taktéž ano. Takže jsem nic nenamítala.

Sotva jsme záleťeli za skalní roh, když mi kolem tváře proletěl vysokou rychlostí šíp. Poplašeně jsem se skrčila. Nečekala jsem něco takového. Lormenr zařval a vyletěl výš, tak aby na nás nedostřelili. Kdo to ale byl? Neklonila jsem se přes jeho rameno a podívala se dolů. Malém jsem vykřikla.

Dole na útesu stál celý pluk, takže asi 20 - 30 vojáků, jakých si monster. Postavou připomínali člověka. Ale jejich kůže byla nepravidelná a zvrásněná. Byla popelavě šedá až černá a proplétaly se na ní malé ale jasně zářící rudé a zlaté žilky. Měli to hlavy obrněné malými růžky a jasně žluté, jakoby kočičí oči. Byli oblečení do černého, na první pohledtvrdého brnění. Několik z nich mělo v rukou luky z tmavého dřeva a stříleli po nás šípy. Několik z nich vyletělo i nad nás, rozhodně byli velmi silní, takže jsme museli vystoupit ještě výš. Jiní měli zvláštně zlomené meče, které vypadaly jakoby byly v půli zlomené a pak se odchýlily se od původního směru. Jiní zase kladiva a sekery. Neměli kopí, asi nebyli na lehké zbraně.

Myslela jsem, že jsme dost vysoko, aby na nás nedostřelili. A očividně jsem se mýlila, když jeden černý dobře mířený šíp trefil Lormenre do slábého místa na levém křídle, to jest sval, který křídlo ovládá. Drak zařval bolestí. Šíp zajel poměrně hluboko do svaloviny a já mohla vidět trochu fialové krve, jenž mu stékala po kůži (Ano, ledoví draci mají fialovou krev. Ohniví obyčejnou červenou).

Pokud měl Lormenr zraněné křídlo, nemohl pořádně létat. Byla ro pro něj ukrutná bolest, mávat stále křídly i s šípem zaraženým do jednoho z nich. A tak musel klesnout. To však znamenalo nevyhnutelný střet. Vytasila jsem z pochvy svůj meč. Dala jsem mu jméno Jawaledril. To v je Původním jazyce označení pro kosatec. Hloupé, já vím. Pojmenovat meč po květině. Mně se to ale líbilo.

Bála jsem se. Hodně. Možná nás učili bojovat, ale nikdy to nebylo skutečné. Tohle bude můj první opravdový boj. Ati tihle - ať už byli kdokoliv, nás nebudou šetřit.

Lormenr dosedl. Trochu zakolísal, ale hned se narovnal a neváhal zaútočit na- Asi jim dám nějaké označení. Co třeba ohniváčci? Sur'kadar? Já myslím, že to půjde. Nadechla jsem se. Seskočila jsem na zem a zaujala bojový postoj. Tak pojďte Sur'kadaři.

Anarita! Omlouvám se za kratší kapitolu. Poslední dobu zkrátka není čas. Tohle je druhá část ze tří. Příští bude z pohledu Ramira. Blížíme se k 3/4 knihy. Kdo by se chtěl dozvědět víc třeba o Sur'kadarech nebo o čemkoliv jiném, jsem k dispozici.

Potěší hlasování, nebo komentář♥️!