Two of us

kapitola sedmá

 ,,Ahoj Zaine." Usmál se na mě ještě od dveří Michael. Ušměv jsem mu oplatil a slezl z postele.
  Těšil jsem se na něj. Jako každý den. Byl hodný, a také jediný, koho jsem znal. Vždycky vymyslel nějakou super hru a ani tentokrát tomu nebylo jinak.
  ,,Mám pro tebe dneska úkol, ano?" S úsměvem jsem si sedl na židli jako vždycky a naklonil hlavu na stranu připraven na cokoliv.
  ,,Chci jen, aby jsi poslouchal a řekl mi, co slyšíš, dobře?"
  ,,A to jak ti to mám říct, když mi nerozumíš?" Zamumlal jsem ale přikývl. Tohle byla vízva, a ty já měl moc rád.
  Pozorně jsem poslouchal ale nic jsem neslyšel. Už jsem chtěl zavrtět hlavou jakože nic neslyším ale pak se to náhle ozvalo. Tlesknutí. A né jedno.
  Byl to pravidelný, tlumený zvuk. Bylo lehké ho mýma rukama napodobit a myslím, že jsem i držel rytmus.
  ,,Dobře..." Řekl Michael mírně nervózně a zvuk se zastavil. ,,Teď to bude o něco těžší ano?" Znovu jsem přikývl.
  Tohle mi vážně šlo. Ještě třikrát se to zopakovalo, pokaždé jsem to slyšel. Byl jsem na sebe hrdý, ale Michael nevypadal kdo ví jak nadšeně...
  Ale proč? Co se děje? Už mě ta hra nebavila. Slezl jsem ze židle, to byl signál, že už končím. On si jen povzdechl, prohrábl mi svou bílou rukou srst na hlavě a vstal z kleku.
  Beze slova odešel. Nechápavě jsem se za ním díval. Tohle nikdy neudělal, vždy se se mnou rozloučil a ani mě nepodrbal za oušky...
  Přikrčil jsem se a ruce si přitiskl k hrudi. Provedl jsem něco špatně?

<◇>

  Ležel jsem ve své posteli. Prázdným pohledem jsem sledoval bílou zeď přede mnou. Bylo mi smutno, byl jsem sám... Jako vždycky...
  Proč tu nebyl nikdo jako já? Někdo. Alespoň jeden! Alespoň jeden jediný co by mi rozuměl...
  Uslyšel jsem jak se otevřeli a zase zavřeli dveře. Trochu unaveně jsem se podíval, kdo to je a překvapeně jsem zdvihl uši. Byl to Michael.
  Beze slova si sedl vedle mě. Mlčel. Úzkostlivě jsem si ho prohlížel. Vypadal unaveně a smutně.
  Opatrně jsem vylezl z pod peřiny a dolezl až k němu. Vtlačil jsem se mu pod ruku a když jí překvapeně zvedl, sedl jsem si mu do klína a přitulil jsem se k němu.
  ,,Ach Zaine..." Zašeptal a začal mě výskat po srsti. Slastně jsem zavřel oči. Začínal jsem být unavený ještě víc...
  ,,Proč nikdo kromě mě nevidí, kdo doopravdy jsi..?" Zašeptal. Myslím, že to ani nebylo na mě, stejně jsem mu však vůbec nerozuměl. Často mu nerozumím, ale vím, že je hodný a to my stačilo. Měl jsem ho moc rád...
  ,,Jsi tak hodný, tak malý..." Šeptal. Jeho slova mě pomalu uspávala. Pevně jsem se ho chytil rukama. Nechtěl jsem, aby mi někam zase odešel.
  Najednou se v hlazení zastavil. Ozval se zvláštní zvuk a potom mě opět hladit začal. Jeho dotek byl však jiný, než předtím.
  Pootevřel jsem oči. Jeho kůže na ruce měla stejnou barvu, jako jeho obličej. Bylo to divné... Užjsem u něj byl zvyklí, že je skoro celí bílí.
  Jeho dotek byl najednou tak jemný. Opět jsem zavřel oči a užíval si jeho dotek. Prsty si pohrával s mou srstí.
  ,,Máš tak hebkou srst..." Zašeptal jakoby omámeně.
  ,,Ty zase hebké ruce." Zašeptal jsem, jeho ruku si přitáhl k sobě a pevně jí k sobě přitiskl. ,,Dobrou..."
  ,,Dobrou noc, Zaine..." Zašeptal ale já to už skoro neslyšel. Usnul jsem...