Two of us

kapitola osmá

  Otevřel jsem oči. Všude byla tma. Chtěl jsem se víc přitisknout k Michaelovy protože mi byla zima ale...
  Nebyl tu.
  Zůstal jsem civět do stropu. Byl jsem sám. Začaly mě štípat oči. Měl jsem strach. Všude bylo tolik tmy a nikde nikdo, kdo by mě před ní ochránil.
  Chtěl jsem si protřít oči a překvapeně jsem zjistil, že mám mokré tváře...
  Do nastalého strašidelného ticha se ozval tichý pláč. Převapeně jsem nastražil uši. To nejsem já...
  Nevěděl jsem co mám dělat. Měl bych se ozvat? Nějak ho utěšit? Ale já ani nevěděl, kdo to je...
  ,,Neplakej, to bude dobrý." Zašeptal jsem nakonec. Pláč téměř ustal a místo něj se ozval trochu vyděšený přiškrcený hlas.
  K-k-do jsi? Byl skoro jak ten můj, pouze trochu méně pisklavý ale zároveň i lehounce bručivý. Pořád byl však vyděšený. Nezněl vzdáleně jako každý zvuk mimo tuto místnost. Ani to neznělo, jako by byl hned vedle mě. Slyšel jsem ho jakoby byl můj vlastní. Jakoby byl přímo v mé hlavě.
  ,,Jsem Zain. Kdo jsi ty?" Představil jsem se.
  J-j-já n-nevím... Zafňukal. Nechápavě jsem se posadil. Jak to?
  ,,Proč pláčeš? Ublížil ti snad někdo?" Zeptal jsem se raději na něco jiného.
  Já nepláču! Vykřikl ale znělo to spíše zoufale než naštvaně. Jsem silný! Já nepláču! Nesmím... Znovu popotáhl. Byl očividně zoufalý.
  Mám strach... Zašeptal náhle po dlouhé době ticha. Jsem tu sám a... a... Začal znovu natahovat.
  ,,Také tu jsem sám... Zašeptal jsem. Ale strach už nemám."
  V-vážně? A jak to? Zeptal se překvapeně.
  ,,Už nejsem sám. Jsi tu ty. Každá noc skončí, ať se cítíš jakkoliv osaměle." Snažil jsem se ho povzbudit. Teď, když tu byl, bylo mi hned o něco lépe. Nakonec tu přeci jen nejsem sám...
  Dlouho bylo ticho než znovu opatrně promluvil.
  Z-Zaine..?
  ,,Ano?" Zeptal jsem se bez meškání.
  Zůstaneš tu se mnou?
  ,,Jak jen budu moct..." Zašeptal jsem. Už nepromluvil. Asi usnul. Byl jsem rád, že jsem si našel kamaráda ale zároveň mi ho bylo líto. Proč tu nemohl být se mnou? Nebo já u něho? Proč jsme prostě nemohli být spolu?

<◇>

  Další den Michale nepřišel. Bál jsem se co se stalo. Čekal jsem hodně dlouho. Měl jsem hlad a byl jsem sám.
  Smutně jsem stáhl uši k hlavě. Zapoměl snad na mě? Nebo na mě byl naštvaný? Ruce jsem obtočil okolo sebe a sedl si na postel.
  Nepůjdu spát, dokud nepříjde, rozhol jsem se.
  Zaine? Ozval se my v hlavě jeho hlas. Byl nejistý, ale už zdaleka né tak smutný.
  ,,Ano?" Odpověděl jsem aby věděl, že tu jsem a poslouchám ho.
  N-nevíš co se děje? Mám strašný hlad... Takže i jemu nedali najíst? Takže za to nemůžu já? Nic jsem neudělal?
  Ale přesto... Co se děje?
  ,,Nevím, také mám hlad." Postěžoval jsem si nazpět.
  Bojím se... Promluvil po chvíli.
  ,,A čeho?" Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu ale i já měl trochu strach. A zřejmě z úplně toho samého
  Bojím se, že se něco děje...