Two of us

kapitola třicátá pátá

Ta ráca byla ohlušující a ve mě z neznámého důvodu vyvolala pocit přímo ochromujícího strachu.
Jen kousem ode mě jakoby explodovala zem. Pár kousků hlíny vyletělo do vzduchu a rozletělo se na všechny strany.
Vyděšeně jsem uzkočil. Kužele světla, které na mě až doteď mířily najednou zmizeli a já se rychle rozhledl. Chvíli mi trvalo, než si mé oči přivykli náhlé tmě.
Před sebou jsem uviděl na menším kopci stát nějaké lidi. Jednoho z nich jsem poznával...
Michael se tam o něco přetahoval s jedním z těch pánů.
Najednou ho však odstrčil a rozeběhl se ke mě. Dřív, než jsem stihl jakkoliv zareagovat už stál u mě a mačkal mě ve svém obětí.
,,Ach Zaine! Ty trdlo moje, co tě to sakra napadlo?!" Uslyšel jsem v jeho hlase zoufalost a provinile stáhl uši. Pevně jsem se k němu přitiskl.
,,Moc se omlouvám..." Zašeptal jsem. Islysel jsem jak se k nám rozběhl Nick a o chvili později už byl vedle mě a Michael si nas k sobě oba tiskl.
Také jsem zaslechl pomale váhavé kroky těch, s kterými se Michael předtím přetahoval a cely se napjal. Byli snad zlý?
,,Co je to za tvory..?" Zaslechl jsem jejich mumlání a začal si uvědomovat, jaká to byla chyba. Byli jsme s Nickem jiní... Měli jsme se někam schovat...
Michael se narovnal a pustil nás. Otočil se na ty ostatní a mě s Nickem si skryl za sebe. Já si je z poza Michaela prohledl.
Vyladaly jeko ostatní a zároven byli tak jiní... Nebyli v bílém, ale v tmavě modrém až černém... Tváře měli leskle a hladné... Bez očí, nosu nebo pusy... V rukou držely nějaké černé věci a mířili nimi přímo na mě a Nicka. Nevěděl jsem, co to umí ale raději jsem si Nicka přitáhl víc k sobě.
,,Odložte ty zbraně, nejsou nebezpeční..." Začal Michael. Jeden z nich zavrtěl hlavou.
,,A co ten muž za vámi?" Jeho hlas zněl... Zvláštně. Tlumivě. A né moc nadšeně... ,,Napadly ho."
,,Tak to nebylo!" Vykřikl jsem a oni sebou překvapeně trhly. ,,Ten pán byl tam." Ukázal jsem směrem k té rouře a k té budově. ,,Slyšel jsem ho volat o pomoc!"
,,Jen jsme mu chtěli pomoct..." Přidal se trochu bojácně Nick. Jeden z nich, ten, který mluvil i předtím, se otočil na sve kolegy.
,,Máme tu raněného, ať příjdou zachranáři." Řekl panovačně. Co se dělo dál jsem moc nevnímal. Mou plnou pozornost měl ten, co byl asi jejich vůbce. Vydal se přímo k nám...
Rychle jsem se pevně chytil Nicka a přitáhl si ho k sobě tak, abych stál mezi ním a tím velitelem.
,,Co je to za tvory?" Zeptal se narovinu Michaela.
,,Jsou to jen děti." Odpověděl. ,,Nechtějí nikomu ublížit, jsou jen zmatení a vyděšení."
,,Víte že tohle je protizakonné?" Moc jsem jim nerozuměl...
,,Ano, ale kdybych to nahlasil, zničili by je dřív, než by se do laboratore kdokoliv dostal. A oni maji pravo na to žít." Mivhael zněl rozhodně a já ucítil jeho ruku na mé hlavě.
Ten divný pán se podíval na nás a potom si k nám klekl. Okamžitě jsem před nim trochu couvl.
,,Klid..." Začal. ,,Omlouvám se, že po vás mí lidé vystřelili. Byli z vás... Poňekud zmatení." Jen jsem mlčky přikyvl. Stejně jsem nevěděl, co to znamena Vystřelit.
Ten pan zvedl ruku a Nick v mích rukou sebou trochu vyděšeně trhl. On se však nenatáhl po nas a na našich ramenou přistály Michaelovy ruce.
,,Klid." Řekl tiše. Já nic neříkal a jen jsem dál pozoroval toho muže. On si sáhl na svou hlavu a k mému překvapeni jí zvedl.
Až potom my došlo, že to byla jen helma... Teď jsem uviděl jeho pravý obličej a... Překvapivě se usmíval...
,,Tak vidíš, nemusíš se mě bát, jsem jen člověk." Jeho chování mi bylo... Divný... Mluvil divně. Nelíbilo se mi to. ,,Teď půjdete se mnou. Všichni tři."