Two of us

kapitola třicátá první

Díval jsem se na to sklo ještě dlouho poté, co jsem uslyšel to, jak odchází. Po tvářích mi stále stékaly slzy.
V hlavě mi vířila pouze jediná myšlenka: Už nikdy Nickyho neuvidím...
Bylo mi jedno, že nejspíš zemřu... Ano, bál jsem se toho ale... Víc mi záleželo na Nickym... On nic neprovedl! To jenom já! Já za všechno můžu! To já to pokazil. A oni za to potrestají i Nicka...
Nemohl jsem se skoro ani hnout. A i kdybych se hýbat mohl, co bych mohl udělat? Nic... Ty dveře byly zamčené a já se odsud nemohl...
Najednou se ozvala obrovská rána a celá místnost se otřásla.
Vyděšeně jsem vykřikl. Co to bylo?! Je tohle snad ta jejich likvidace..? Viděšeně jsem se začal rozhlížet.
Světla najednou zablikala a zhasla. Vyděšeně jsem se přikrčil. Co se to sakra děje..?
Zdálo se mi to, nebo tu bylo najednou větší teplo..?
Rozezněla se nějaká syréna a já se viděsil ještě víc. Začínalo se mi špatně dýchat. Bylo mi strašné vedro...
Začal jsem se dusit a kašlat. Cítil jsem divný smrad. Něco uvnitř mě mi říkalo jediné: Uteč! Uteč!!!!
Ale já nemohl... Nemihl jsem se hnout! Nemohl jsem utéct!
Bal jsem se... Chtěl jsem pryč... Chtěl jsem začít prosut, aby mě nechali být. Aby mě pustili. Ale ani to jsem nemohl. Byl jsem na to moc ztuhlí strachy...
Najednou něco narazilo do dveří. Vyděšeně jsem se tím směrem podíval. A poté znovu...
Najednou ty dveře s velkou ránou vpadly dovnitř a do téhle místnosti se vyvalil šedivý kouř.
Znovu jsem se rozkašlal. Ten kouř mě štípal v očích.
Bal jsem se, co to sem přišlo. Co to vůbec byla ta likvidace..? Bylo to snad tohle..?
Prosím... Já nechci...
V tom kouři jsem najednou zahledl vysokou postavu. Viděsil jsem se snad ještě víc. Bál jsem se. Tohle jsem nikdy nezažil. Nevěděl jsem co mám dělat!
,,Zaine?!" Ozval se mě vemice znamí hlas.
,,Mi-michaeli...?" Dostal jsem ze sebe s kašlem. On se ke mě okamžitě rozběhl a klekl si přede mě. Rychle mi z čumáku stáhl ten hnus a začal mě dostávat z toho bílého hadru, díky kterému jsem se nemohl ani hnout.
,,Pojď, musíme rychle odsud!" Vykřikl hned jakmile byl hotový, popadl mě za ruku a táhl pryč.
Běželi jsme chodbami. Byl jsem zmatený a viděšený. Co se to tu děje..?
Najednou se před námi oběvilo něco oranžového. Hýbalo se to a šlo z toho hrozné horko. Viděšeně jsem se na to podíval. Opět se mi v hlavě ozvalo to samé jako předtím. UTEČ!
Chtěl jsem se rozběhnout pryč. Chtěl jsem si zalést do nějakého rohu a tam se schovat. Byl jsem vyděšený...
Ale Michael si mě přitáhl k sobě a vzal do náručí. Nic neříkal, pouze se i se mnou rozběhl pryč. Pevně jsem zavřel oči a tvář natiskl do jeho ramene. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, že mi po tvářích stékají slzy.
Chtěl jsem být jenom pryč. Chtěl jsem být opět ve svém pokoji. Už jsem nechtěl vidět svět, ten je děsivý. Chtěl jsem být jenom s...
Úplně jsem ztuhl. Nebyl jsem schopný se nadechnout...
,,Kde je Nicky?!" Zeptal jsem se vyděšeně.
,,Neboj, je s Alex, brzy budete zase spolu." Uklidňoval mě Michael. Už jsme se dostali do části budovy, kde nebylo takové vedro ale stále se tu nedalo moc dobře dýchat...
Zaslechl jsem divný zvuk. Jakoby něčí hlas... A poté i rychlé kroky. Michael se rozkašlal a klekl si.
,,Dál už musíš po svých..." Zasýpal. Vyděšeně jsem na něj zůstal hledět... Bude v pořádku..? Co kdyz né?! Ci bych si bez něj počal?!
Ty kroky se stále přibliživaly a když jsem se otočil, zpatřil jsem Alex. A k mé velike úlevě s ní byl i Nick.
Pevně jsem ho objal a on provedl to samé. ,,Tak moc se mi stýskalo..." Zamumlal jsem.
,,Mě také..." Zamumlal. Alex podepřela Michaela a všichni čtyři jsme se vydaly dál. Úzkostlivě jsem se jí zeptal, jestli bude Michael v pořádku.
Odpověděla mi, že se jen moc nadýchal kouře ale že bude v pořádku. Michael se na mě usmál a prohrábl mi vlasy. Já si však nemohl odpustit to, že si mohl kvůli mě ublížit...
Nad našimi hlavami se ozvalo křupání a mi raději zrychlili. I tak jsem však znovu zaslechl ten divný zvuk...
Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Teď jsem byl schopný ho více rozlišit. Slyšel jsem sýpavý kašel a...
Voláni o pomoc! Rychle jsem se otočil zpadky. On tam ještě někdo byl!
Nick si všiml že jsem se zastavil a tak se za mnou vrátil. ,,Co se děje?" Zeptal se.
,,Někdo tam ještě je..." Odpověděl jsem mu. ,,A potřebuje pomoc..."
,,Chceš mu jít na pomoct?" Zeptal se Nick. Měl mě přečteného... Nemohl jsem ho tam nechat, ať už to byl kdokoliv. ,,Půjdu s tebou." Řekl.
,,Ne, běž s Alex a..."
,,Nenechám tě v tom. Když už něco děláme, děláme to přece zpolečně!" Nechtěl jsem aby se mu něco stalo ale...
Ale tomuhle nešlo vzdorovat...
,,Kluci!" Ozval se Alexin hlas. ,,Pojďte! Už jsme zkoro venku!" Vyměnili jsme si s Nickym pohledy. Nad námi opět zapraskal strop. Pokýval jsem hlavou.
,,Tak jdeme." Oba dva jsme se rozeběhly zpádky. Za sebou jsem uslyšel Alex jak zběsile volá naše jména a naslednou ránu, jak se mezi námi propadl strop. Teď už nebylo cesty zpět...
,,Zaine!" Ozval se chralpany hlas Michaela. Zněl vyděšeně, ale já teď nemohl odpovidat...
Musíme najít nový východ a taky toho, kdo potřeboval pomoct.
Pevně jsem stiskl Nickovu ruku. Zpolu to zvládneme.