Two of us

kapitola třicátá druhá

Oba dva jsme běželi zpadky. Alexiina křiku jsme si nevšímali. Už jsme byli skoro na konci chodby když se ozval chraplavý vysílený hlas.
Na chvili jsem se zastavil a pohledl zpadky. Skrz zřícený strop jsem zahlédl Michaela a zamyslel se, zda dělám dobře...
Ale... On pro mě taky ryskoval! Chci být jako on. Chci napravit své chyby. Chci být stejně dobrý, jako on.
Rychle jsem uhl pohledem a rozběhl se za Nickem. Přitom jsem se snažil poznat, odkud jde to tiché volaní o pomoct a při tom ignorovat hlasy Michaela a Alex.
Najednou jsem zaslechl další hlasyté praskaní. Na poslední chvíli jsem popadl Nicka za ruku a stáhl ho k sobě.
Opět se propadl strop, ale tentokrát o patro pod námi a nam se naskytl pohled do temného, kouřem plného nišího patra.
Hlas se ozval hlasytěji... Byl tam dole...
Pohledl jsem na Nicka a bezeslova jsem opatrně po sutinach začal šplhat dolů. Nick šel pomalu za mnou.
Ten kouř mě štípal v očích a nutil mě kašlat. Přikryl jsem si hřbetem ruky čumák jak jsem to viděl dělat Alex a Nick udělal to samé. Nebylo to o moc lepší ale alespoň něco...
,,Dobrý?" Zahuhlal jsem k Nickovy skrz mou srst. On pouze přykývl. Trochu jsem se o něj bál ale teď jsme se nesměli zastavit.
Dál tou zakouřenou chodbou jsme se dostali až k místu, kde jsem opět zpatřil tu oranžovou věc, u které jsem předtím stuhl.
Oheň, vzpoměl jsem si na jeden obrázek, co nám Alex ukazovala, když nás učila mluvit.
Chtěl jsem ho obejít ale všiml jsem si, že Nicky je úplně ztuhlý. Stejně jako predtim já... Jenže na to nebyl čas, každou chvílí se nám to tu mohlo sesipat na hlavu...
Rychle jsem udělal těch pár kroků k němu.
,,Nicky..." Začal jsem a chytil ho za ramena. Tím jsem mu i zastoupil výhled na ten oheň. ,,Jsem tu s tebou, to bude dobrý."
,,J-já mám strach..." Přiznal se se slzami v očích.
,,Já vím, ale spolu to zvladneme." Sjel jsem svou rukou na jeho hruď, kde jsem ucítil, jak zběsile mu bije srdce. On ke mě pomalu natahl třesoucí se ruku a pevně se chytil mé srsti. Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, jako by se mu oči zaleskli zeleně.
,,Nemame čas Nicky..." Zamumlal jsem, když jsem zaslechl zasténání zdí kolem nás. ,,Musíme jít, zvladneš to?"
Pokyval pomalu hlavou a mě se na čumák sesypala trocha šedé omítky. Rychle jsem ho popadl za ruku a táhl ho dál.
,,Neohlížej se." Řekl jsem, když jsem zaslechl jak se za námi opět bortí chodba. Další část cesty pryč...
Prudce jsem narazil do dveří a ocitl se v nějaké obrovské místnosti.
Bylo tu spousta stolů a spousta skleněných lahvý a nádob. Některé byli dokonce plné různě barevných tekutin.
V tom jsem zaslechl sýpavy kašel. Byl blízko. Ten někdo musel být tady!
Najednou se však ozvala rána a část jedné zdi se rozletěla. Nick se mě vyděšeně chytil a já jeho taky. Chvíli jsem tam jen stál a sledoval, jak se po místnosti pomalu šíří plameny.
Uslyšel jsem další rány a tříštění skla. Nějaké lahvičky začali vlivem žáru praskat a jejich obsah střikal všude možně. Jine prostě padali na zem vlivem rány a třesoucí se podlahy.
Přišlo mi to jako konec světa... Možna i byl... Začínalo mě pohlcovat zoufalství, ale já musel vydržet. Už kvůli Nickymu. Dotahl jsem ho sem, nedopustím, aby se mu něco stalo.
Raději jsem se vyhýbal té tekutině a postupoval dál. Nesměl jsem se zastavit.
A pak jsme ho konečně našly. Ležel tam na zemi. Vedle něj byly do stěny zapuštěny obrovske skleněné trubky s nějakou divně zbarvenou vodou...
Jedna byla praská a zřejmě se na něj vylila. Ten muž se různě kroutil a svýjel. Syčel polestí a sténal. Na jeho odhalené hole kůži se dělaly odporně vyhlížející rudofialové fleky.
Okamžitě jsme se k němu vydali. Musel rychle za ostatními! Museli mu přeci nějak pomoct...
,,Pane?" Zkusil jsem na něj promluvit ale nijak nereagoval. Zkusil jsem s ním tedy zatřást ale pořád nic. Nakonec jsme ho s Nickym popadli kažký pod jednou rukou a zvedly ho.
V tu chvíli jsem zpatřil jeho tvář. I přes ty fleky a špínu jsem ho poznal. Byl to ten, kdo napadl Michaela...
Najednou jsem nevěděl, co mam dělat. Mám ho tu nechat? Je přece zlý ale... Když mu nepomůžu, zemře...
Není při vědomí... Vydechl jsem a začal ho táhnout pryč.
,,Kudy teď?" Pohledl na mě Nick se zoufalstvím v očích. Musel už překřikovat praskání ohně. Stahl jsem uši. Nedomyslel jsem to. Co teď?
Doufal jsem že se pak najde nějaká jiná cesta ale... Tady žadná není! Chtěl jsem pomoct a místo toho jsem sebe i Nicka zavedl do pasti. Jsem bratr k ničemu..!
,,Zaine tady!" Vykřikl zničeho nic Nick a já se po něm rozhledl. Ani jsem si nevšiml že se ode mě vzdálil. Stál u nějakých malích železnych dvížek
,,Jde odsud chlad!" Vykřikl nadšeně. Byla to naše poslední naděje.
,,Skvělý! Pomoz mi ho tam dotáhnout!"