Two of us

kapitola jedenáctá

  Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem se hýbat. Nemohl jsem volat o pomoc. Nemohl jsem nic...
  Ucítil jsem jak mi něco sundali z čumáku.
  ,,Opravku mě to mrzí." Promluvila ta žena. ,,Ale je konec." Docházel mi vzduch. Dusil jsem se a nemohl s tím nic dělat. Strašně to bolelo. Bolela mě celá hruď.
  Najednou si mě někdo vzal do náruší a s plášem si mě k sobě rychle přitiskl.
  ,,Zaine! Nemůžeš mě opustit!" Uslyšel jsem Michaelův hlas. Jak si mě k sobě prudce přitáhl, praštil jsem se nejspíš o jeho rameno do hrudi.
  Konečně jsem se mohl nadechnout! Začal jsem kašlat a sýpavě se snažil nadechnout znovu. Křečovitě jsem se chytil Michalova ramene.
  ,,Zaine..?" Zašeptal náhle a odtáhl se ode mě. Povedlo se mi otevřít oči právě včas, abych viděl, jak se jeho vystrašený pohled plný smutku a zoufalství mění v uslzený výraz úlevy a obrovské radosti.
  ,,Zaine!" Vykřikl a pevně mě znovu objal. Objetí jsem mu roztřesenýma rukama vrátil.
  ,,To je zázrak..." Zašeptala ta žena od postele. Michael se na ní podíval, mě stále pevně přitisknutého k sobě.
  ,,Říkal jsem to. Není mrtvý, a pořád chce žít."

<◇>

  Pořád mě sice bolela hlava, ale jinak mi bylo mnohem lépe. Seděl jsem na posteli a čekal na Michaela jako každý den.
  Ale to čekání bylo dlouhé. Poslední dobou byl pořád pryč a já byl sám...
  Pomalu jsem slezl z postele. Nesměl jsem, ale já už nemohl jenom sedět. Začal jsem pochodovat po pokoji abych si protáhl nohy.
  Když jsem stál u dveří, uslyšel jsem za nimi kroky. Vyděsil jsem se. Pokud příjde a zjistí že jsem porušil jeho zákaz...
  Bylo pozdě, dveře se otevřeli a já se jen rychle stihl za ně schovat. Uslyšel jsem Michaelův hlas.
  ,,Tak Nicku, tohle je..." Zarazil se. Asi mě hledal. Pomalu jsem vykoukl z poza dveří a zůstal tam překvapeně stát.
  Viděl jsem Michaelovy záda. U nohy mu však někdo stál. Byl o něco menčí než já a měl stejnou barvu srsti. Překvapeně jsem zamrkal. Vypadal jako já, pouze měl až legračně krátké uši a trochu jinou postavu ale přeci jen nevypadal jako všichni ostatní tady. Byl jako já!
  ,,Zaine?" Zvolal trochu viděšeně Michael a ten druhý se začal překvapeně otáčet.
  To musel být on! Ten, s kým jsem si předtím povídal. Vypadal vyděšeně. Opatrně jsem k němu došel.
  ,,Neboj se." Usmál jsem se na něj. On se na mě překvapeně a trochu i vyděšeně podíval.
  ,,T-ty?" Vykoktal překvapeně a vyvalil na mě oči. ,,Ty vypadáš jako..."
  ,,Jako já." Dokončil jsem za něj větu. Pousmál se a natáhl ke mě trochu roztřesenou ruku. Udělal jsem to samé. Ta moje se však netřásla ani trošku. Už jsme se skoro dotýkali jeden druhého srsti když...
  ,,Zaine!" Zvolal náhle Michael až jsme sebou oba trhli a rychle se od sebe odtáhli. ,,Víš že nemáš vylézat z postele." Řekl vyčítavě a než jsem stihl jakkoliv protestovat mě zvedl, a usadil znovu na již zmíněnou věc.
  ,,Takže," začal a posadil toho druhého na židli kus přede mě. ,,Tohle je Nick. Nicku? Tohle je Zain."
  ,,A prý že nemáš jméno." Zavřel jsem jedno oko a ve srandě na něj s úsměvem vyplázl jazyk. Trochu se pousmál.
  ,,Ale já to do nedávna opravdu nevěděl!" Hájil se, taktéž s úsměvem.
  ,,Ale notak Zaine." Cvrnknul mě Michael do nosu. Rychle jsem se od jeho ruky odtáhl. ,,O Nicka se od nedávna taktéž starám takže tady nebudu tak často ano?"
  Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,A proč nemůže Nick zůstat tady?" On se jen pousmál. Úplně bych zapoměl že mi vlastně nerozumí...
  ,,Nepískej, nic s tím nenaděláš. Nemůžu se věnovat jenom tobě." Protočil jsem očima a pohlédl na Nicka.
  ,,Proč jen nám nerozumí? Vše by bylo snadnější!" Nick stihl jen pokrčit rameny než ho Michael vzal a vedl ho ke dveřím.
  Posmutněl jsem. ,,Budeš mi chybět..." zašeptal jsem sklesle.