Two of us

kapitola dvanáctá

Neznámí:
  Tohohle budou litovat! Jak si to vůbec mohli dovolit! Vyhodit mě? Mě?! To já tam všechno dělal! Já řešil všechny problémy!
  Za to jistě můžou ty zrůdy! Všechny si omotali kolem prstu! To jsem snad jediný, kdo vidí tu hrozbu která společně s nimi přichází?
  Tohle bude katastrofa! Musím tomu zabránit!
  Ale jak..? Mohl bych uvědomit tisk. Ty vždycky dovedou udělat z komára slona. U tohohle by to ani nepotřebovali...
  Jenže to je pod mou úroveň a navíc... Co kdyby byli i ostatní stejného názoru jako ti pomatenci? Co když by lidem připadali roztomilí?
  Fuj, už jen z té představy se mi zvedá žaludek. Jak ty koule chlupů můžou někomu připadat roztomilé?!
  Jen využívají toho, že jsou malí! Až vyrostou, kdo ví, co budou dělat!
  Protřel jsem si bolavé rameno. Tam do mě vrazil. Byl tak malí a přesto to byla taková rána. Musel mi to rameno nejméně vykloubit. Podle doktora ho mám dokonce prasklé.
  Když už teď je tak silný, co se stane až vyroste?! Nezvládnou je. Ani jednoho. A co pak teprve toho medvěda?! Ten je roztrhá na kusy.
  Neměli jsme si zahrávat s matkou přírodou. Jsou věci, které by nikdy vzniknout neměli. Jako například oni!
  I přes můj vztek jsem se musel pousmát při vzpomínce, jak krásně letěl vzduchem. To křupnutí, když hlavou narazil do té zdi. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři když jsem tak sledoval, jak tam leží v kaluži vlastní krve.
  Někdo by možná řekl že jsem šílený či zvrácený, ale já vím pravdu. Jsem jediný, který vidí tu pohromu. Jediný, koho ty zrůdičky neočarovali.
  A jediný, kdo to může zastavit!

Michael:
  Bylo mi líto, že jsem ho tam musel nechat. Vypadal tak smutně...
  Ale musel to pochopit. Když jsem vedl Nicka chodbou, musel jsem mu dát šátek přes oči. Nesměl nic vidět. Už jen to že jsem ho vyvedl z jeho pokoje by mohlo vyústit v problém.
  Měli vyrůstat nezávisle na sobě. Neměli se vůbec znát. Ale copak jsem jim to nemohl dopřát?!
  Potřebovali vědět, že nejsou jediní i když... Když se setkali, vypadalo to, že se už znají. Ale to byl nesmysl. Nemohli o sebě navzájem vědět!
  I když... Co my víme? Takovéhle věci jdou pořád mimo nás. Všichni podceňujeme, jaké je bratrské pouto... A obzvlášťe pak pouto mezi dvojčaty...