Two of us

kapitola třicátá sedmá

  Seděl jsem v nějaký místnosti. Byl jsem ze všeho tak zmatený a vyděšený...
  Tolik lidí... Nikdy by mě nenapadlo, že by jich mohlo byt tolik... A nikdo nebyl jako my...
  Byli jsme v tom samy... Už jsem nechtěl vidět svět... Chtěl jsem zpádky do mého pokoje s Nickym... Chtěl jsem ho zase mít u sebe... Ale to už nešlo zpádky...
  Byl jsem tu sám... S Nickem jsem se snažil spojit pomici myšlenek ale už jsme to tak dlouho nedělaly a navíc jsem byl příliš rozrušen z toho všeho...
  Byl jsem tu tedy sám... To ticho mě ubíjelo... Jediné, co jsem slyšel bylo pravidelné tikání hodin. Nikde jsem je neviděl a tak jsem usuzoval, že byli někde venku... Mimo tuhle místnost.
  Občal jsem zaslechl nějaké kroky ale jinak tu bylo strašné ticho... Úplně mi to trhalo uši... To ticho vyplňovalo celou místnoust a do toho jen stále dokola:
  Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. TIK, ŤAK! TIK, ŤAK!! TIK...!!!
  Jak já jsem ty hodiny proklinal! Přál jsem si aby zmlkli... Ten zvuk jsem nenáviděl...
  ,,Zaine?" Překvapeně jsem sebou trhl. Ani jsem si nevšiml, že se do toho tikání přidaly i dalši zvuky...
  Zvedl jsem pohled od země a ve dveřích jsem uviděl stát Michaela...
  Slabě jsem se na něj usmál i přes to, že jsem téměř žádnou radost necítil... Ale měl bych... Vždyť ho mám přeci rád...
  On se ke mě okamžitě vidal a klekl si ke mě. Ustaraně na mě pohledl a zvedl ruce. Ucítil jsem jeho dlaně na mích tvářích.
  ,,Kdy jsi naposledy jedl nebo spal?" Zeptal se mě a zamračil se.
  ,,Kde je Nicky..?" Nevšímal jsem si jeho slov. Potřeboval jsem tady svého brášku...
  V Michaelových očích jsem zpatřil bolest...
  ,,Zaine musíš něco jíst..." Řekl a vyndal něco ze své tažku. ,,Hele, něco tu pro tebe mám. Jistě ti to bude chutnat." Řekl. To, co tržel ve své roce byla nějaká tmavá tyčinka...
  On mi ji strčil lřed čumák. ,,Jen se neboj, je to moc dobrý." Řekl a když uviděl, že o to nejevím žádný zájem, sám si kousek ukousl. ,,Je to sladke, opravdu nechceš? Říká se tomu čokoláda, děti jí mají moc r..."
  ,,Kde je bráška?" Neměl jsem hlad. Chtěl jsem jen svýho brašku... Bylo vidět jak se Michael kousl do spodního rtu.
  ,,Uvidíš ho brzy, ale né dnes." Řekl a uhl pohledem. Já okamžitě zbystřel a zvedl uši.
  ,,Važně?" Jako vy se do mě opět vlil život. ,,A proč ho nemůžu vidět už dneska?" Zeptal jsem se dychtivě.
  ,,Je teď jinde a už je pozdě." Řekl trochu vyhýbavě Michael. ,,Ale když budeš hodny a sníš tohle, zařídím, aby jste se viděli co nejdřív."
  ,,Dobře." Řekl jsem. Vzal jsem si od něj tu Čokoladu a pomalu se do ní zakousl. Okamžitě jsem ucítil její chuť na jazyku... Michael měl pravdu, vážně byla moc dobrá...
  ,,Šikulka." Usmal se na mě ale jeho úsměv se mi zdál... Takocý jiný... ,,A teď jdi spát ano? Zítra se s Nickem uvidíš." Chtěl jsem se ho na něco zeptat ale moje touha po tom znovu vidět Nicka byla větší...
  ,,Dobře..." Řekl jsem s tentokrát opravdivym úsměvem a lehl si do postele. Dřív, než jsem se stihl natáhnout po peřině mě přikryl Michael. Poděkoval jsem mu jedním úsměvem a zachumlal se pod peřinu. Začínal jsem být unavený...
  ,,Dobrou noc Zaine..." Zašeptal Michael. Jeho slova se mi zdála nějaka smutná ale za to asi mohla moje únava...
  ,,Dobrou..." Zašeptal jsem. Přitáhl jsem si k sobě jeden z polštářů a pevně ho objal jako by to byl Nicky.
  ,,Už brzy budu zase s tebou bráško..." Zašeptal jsem šťastně těsně předtím, než jsem usl.

  Hnědovlasý mladík opatrné zavřel dveře. Po tvářích se mu koukely slzy. Věděl, že by ho mohl maly králíček slyšet ale neměl sílu jít dál...
  Zaryl své orsty do svých vlasů a sjel zady po stěně. Začal se nekontrolovatelně otřásat vzlyky.
  Bylo mu špatně ze sebe sama. Jak mu mohl takhle lhát..?