Addicted [KOREKCE]

#1. Trouble in work

Místnost voněla mandarinkami, skořicí a čerstvým tabákem. Zařízená byla prostě - dvě semišová, tmavě hnědá křesla, poličky plné knížek a krb, v němž žhnou řeřavé uhlíky. Na zemi huňatý koberec barvy mědi a na stěnách různé obrazy s výjevy krajin.

Matné přítmí, rušené jen malou naoranžovělou lampičku, jež vrhala do prostoru teplé světlo, působilo klidně a z nějakého důvodu mě uspávalo svým teplým objetím.

,,Veronico, spíš?" vytrhne mě z mých ospalých myšlenek ženský hlas. Zavrtím hlavou v odpověď a pohled svých tmavě hnědých očí přesunu na Lisbeth.

Blonďatou ženu menšího vzrůstu, se světle modrýma očima, kterýma mě pátravě sledovala už dobrých deset minut.

,,Vnímáš co říkám? Slyšíš můj hlas?" zeptá se jemně, znovu použiji mlčenlivou odpověď a pokývám hlavou.

,,Skvěle!" rozzáří se jako sluníčko za brzkého rána a rukama se opře o opěrky semišového křesla naproti mně.

,,Mám pro tebe ten lístek na tu výstavu. Máš radost?" opět němě přikývnu.

,,Budeš mi pak muset všechno povyprávět! Jsem tak napjatá!" jásá nadšeně Lis a brousí očima po celé místnosti, jakoby hledala záchytný bod a cíl cesty svého pohledu, přes celý pokoj.

Lis je má dobrá přítelkyně. Známe se již třicet let a od chvíle, kdy jsme se poznaly se toho hodně odehrálo.

Lis je také jediná, která o mně ví úplně všechno. I to, že ačkoli vypadáme jako matka s dcerou, jsme skoro stejně staré.

,,Veru, ty mě zase neposloucháš..." zakňourá Lis ublíženě a strhne tak na sebe veškerou mou pozornost.

,,Omlouvám se, jen mám poslední dobou hlavu plnou až k prasknutí." provinile sklopím oči ke špičkám svých bot.

,,Musí být těžké být tu tak dlouho." povzdechne si Lis soucitně.

,,Není to tak zlé." usměji se spokojeně a zapadnu do křesla hlouběji.

,,S tvou myslí určitě ne." rýpne si a odklepne popel z cigraty. Ani jsem si nestihla všimnout, kdy si zapálila.

Vzduch prořízla intenzivní kombinace pachu kouře a jemné vůně borůvky.

,,Každopádně, užij si vystoupení i výstavu. Hlavně se do ničeho zase nezapleť. Víš přeci, že léta v mé advokátní kanceláři brzy končí." mrkne na mě, zahalena dýmem, jenž vydechla z úst a nosu.

,,Neměj obavy." ujistím ji s úšklebkem. Vstanu z křesla, věnuji Lis letmý polibek na tvář a s tichým 'Uvidíme se později' opustím její byt.

V těsných černých kalhotách, šedé košili a černých kozačkách, stojím v obrovské budově plné vzácných věcí, které propůjčila různá muzea, galerie a sběratelé pro tuto výstavu, aby se mohli svým majetkem chlubit veřejnosti.

Nejsem tu však za zábavou. Mám tu práci, kterou musím udělat, jinak mi pravý majitel stříbrných hodinek z roku 1754, jež tu musím ukrást a dopravit k němu neodpustí, že jsem přes jednoho z jeho zaměstnanců získala citlivé informace ohledně postupu na jednom z experimentů národní bezpečnosti.

Jedná se o nelegální testy na lidech, kteří byli odsouzeni na doživotí v jedné z nejhorších věznic světa.

V tajném, starém, ruském bunkru na Sibiři, kde kdysi byly uložené zbraně, zásobující celou západní frontu při průběhu utajené války mezi ním a Británií.

Kdybych ty informace předala cizím zemím, budu považována za vlastizrádce. Pokud je nikomu nedám, nikdo tomu zvěrstvu neučiní přítrž.

S povzdechem si prohrábnu vlasy, sepnuté gumičkou a několika pinetkami, a promotám se pár velkými sály.

Proč se tedy chystám ty hodinky opravdu ukrást? Potřebuji čistý rejstřík, aby mi věřili jiné organizace, zabývající se těmihle věcmi.

A vloupání se do budovy, kde sídlí tito lidé, by mi mohla pěkně zavařit. Když ale přinesu tuhle stříbrnou tikající věc na řetízku, ten muž - John Lestrade, mi ty informace přenechá a můj vpád zlegalizuje.

Bude tudíž považován za mého informátora a s tím už se něco udělat dá. Myslím, že krádež versus obvinění z velezrady a vloupání do takového institutu, tady není co řešit.

Vkradu se do veliké místnosti, kde jsou hodinky vystaveny a ztratím se v davu, mezitím co hledám svou oběť na uskutečnění plánu.

Konečně jsem ho našla. Jim Jackson - několikrát trestaný výtržník a alkoholik, známý také jako ředitel firmy na výrobu součástek do různých typů vozidel.

Nepozorovaně podkopnu nohy jednomu muži blízko něj, který to neustojí a spadne, přičemž Jacksona strhne k zemi s sebou.

,,Co si to sakra dovoluješ, ty idiote?" vykřikne Jim naštvaně, postaví se nemotorně na nohy a vrazí muži pěstí.

Ten chvíli vyjukaně civí, ale vzápětí už se na Jacksona vrhne také a strhne se bitka.

Zmatení lidé, couvající z dosahu těch dvou, pobíhají sem a tam. Využiji příležitosti a jakmile se ti dva rváči dostanou do blízkosti vitríny s hodinkami, 'omylem' do nich strčím.

Skácejí se i s vitrínou znovu na zem, sklo se roztříští a hodinky odletí kamsi pod stůl s občerstvením.

Neváhám a vrhnu se tam také. Pravé hodinky strčím do náprsní kapsy košile a ze zadní kapsy kalhot vyndám totožně vypadající, které jsem dostala od Johna.

Zpod stolu vylezu zrovna ve chvíli, kdy ochranka ty dva odtáhla pryč a podám falešné tikťaky muži, který se zdá být pracovníkem.

S povzdechem se poté odeberu na toaletu, sladěnou do modré a položku předám snědé brunetce v bílých, koktejlových šatech, jak bylo v dohodě.

,,Tady je flashka s těmi informacemi. Kdyby byl problém, máte panu Lestradovi zavolat. Potvrdí pravost dat i svou účast jakožto informátora." pronese zvučným hlasem s výrazným španělským přízvukem.

,,Díky." převezmu si od ní flashku, strčím si jí do kapsy a nechám dívku odejít.

Po pár minutách, ve kterých jsem si hrála s fukarem na ruce a kohoutky u všech umyvadel, jsem se vydala ven za ní.

V tu chvíli se ozve ohlušující zvuk exploze, která otřese celou budovou a mě zahalí prach a kousky kamení ze zdí.

Zvenku zaslechnu sirény. Nepoznám, jestli jsou policejní nebo záchranářské, jedno však vím jistě. Musím odsud pryč.

Dám se na zběsilý útěk zadním vchodem, to jsem ale bohužel netušila, že budou povolané i speciální jednotky, které obklíčí budovu a kolem nichž se proženu jako střelený zajíc.

,,Stůj!"