Addicted [KOREKCE]

#4. Another grey room

Za nedlouho si to přikvačil muž s pláštěm, a v doprovodu šesti ozbrojenců, mě odtáhli do jiné části tohohle komplexu.

Další cela, tentokrát podobná té, do které zavírají psychopaty ve svěrací kazajce. Až tedy na absenci polstrování. Zase bude jen nuda a spoustu času na zabití. No, co se dá dělat. Stejně nikam nespěchám.

Po další asi půl hodině dřepění v rohu místnosti se začínám nudit. Zvažuji alternativní možnosti k zabavení a vtom mi to blikne.

Ještěže s sebou vždycky nosím žvýkačky a hopík. Jednu žvýkačku vybalím, strčím si ji do pusy a rozkousnu. Chuťové pohárky mi zalije pronikavá příchuť lesního ovoce a mentolu.

Z náprsní kapsy poté vyndám malý, zářivě oranžový hopík a hodím s ním o protější stěnu. Odrazí se, dopadne na zem, od té se odpinkne a přistane mi v dlani levé ruky.

Tuhle činnost opakuji stále dokola, zatímco ze žvýkačky tvořím bubliny, které mě baví praskat a dělat tak hluk, jenž se v ozvěnách vrací k mým uším. Počítám je a postupně zjišťuji, že čím menší bublina, tím intenzivnější zvuk a vícenásobná ozvěna.

Po nějaké době, kdy žvýkačka pomalu začala ztrácet chuť a já nervy, se dveře od téhle místnosti konečně otevřely a dovnitř vstrčil hlavu blonďatý vykuk, s hvězdou na prsou nějakého modrého obleku. Není to ten, co mě vyslýchal předtím, ohledně těch dokladů?

,,Pojď s námi." zavelí pevným hlasem. Neochotně se zvednu ze své pozice, v níž jsem asi přirostla k podlaze, a loudavým krokem vyjdu na čerstvý vzduch. Tedy rozhodně čerstvější, než byl v té malé a špatně klimatizované cele.

Jsou tu dva, blonďák s krátkými vlasy a druhý s delšími, přibližně po ramena a tmavě hnědými.

,,Nechtějí na nás vzít náhodou třeba radši celou flotilu?" ozve se mi v hlavě pobavený, vrčivě syčivý, hluboký hlas.

Ten s delšími, tmavými vlasy se postavil za mě, blonďák dopředu. Připadám si jako nějaký ultra zločinec a vůbec se mi to nelíbí. Nic zlého jsem neudělala.

Procházíme dlouhými, spletitými, tmavými chodbami nejspíš nějakého bunkru, nebo podzemní části budovy. Nad námi svítí chladné, bílé zářivky a dodávají celému prostoru studený, šedý nádech. Naše kroky se odrážejí od betonových stěn a rozléhají se celou délkou chodeb.

Kromě toho vládne všude naprosté ticho. Nikdo z nás nepromluvil ani nevydal jediný zvuk, dokud jsme se nezastavili před masivními, železnými dveřmi.

Ozve se ostré pípnutí, jak blonďák přiloží kartu k černé krabičce po pravé straně dveří, které se následně se skřípěním otevřou.

Uvnitř stojí spoustu po zuby ozbrojených lidí a všichni zírají mým směrem.

,,Veliké publikum. Kdo je hlavní hvězdou večera? Nebo má snad někdo narozeniny?" zabrblám si pro sebe pobaveně, zkoumajíc přítomné pohledem. Neunikne mi letmé protočení očí, provedené Tonym.

,,Teď jde o Váš osud, slečno Jonesová. Být Vámi, tak raději mlčím, neboť vše co řeknete..."

,,... může být a bude překrouceno a použito proti mně. Ano, já vím jak to funguje. Na kriminálky občas koukám." přeruším ho s netrpělivým protočením očí. Dotyčný se na mě nerudně zamračí a spojí ruce za zády.

,,Tak, co s tebou?" povytáhne obočí Tony a zvědavě si mě prohlédne.

,,To mě nějak netrápí. Jde spíš o to, co s tímhle." vytáhnu ze zadní kapsy flashku a natáhnu k nim ruku, s ní položenou na dlani.

,,Co to má být?"

,,Důvod, proč jsem se míchala do té obludné kulturní věci, které všichni rádi říkají výstava." povzdechnu si. Někdy mě to jejich protahování situací trochu unavuje.

,,Jsou v tom informace ohledně nezákonného užívání nedokonalých látek na vězních. Pokud víte o té věznici na Sibiři, která dříve sloužila jako tajný bunkr na úschovu zbraní, tak přesně tam se to děje. Veškeré podrobnosti máte v tomhle." houpnu rukou směrem k nim.

Blonďák, který mě sem spolu s panem 'Mrazivým obličejem' dovedli, ode mě flashku vezme a s podezřívavým pohledem, připíchlým na mě, ji podá muži v plášti. 

,,Každopádně pořád nevíme, co uděláme s Vámi, než se těmi daty probereme a zjistíme jejich pravost." pronese, když nějaká černovlasá žena flashku připojí k počítači a začne se daty probírat.

,,O to bych se nebála. Pravost ověříte jedním telefonátem panu Lestradovi. A já si půjdu klidně po svých, když dovolíte." uculím se spokojeně, nenápadně vyplivnu žvýkačku do pravé dlaně a nastrkám ji do otvoru pro klíč ve svých poutech.

,,S tím nemohu souhlasit. Stále je ve Vašem případě spoustu nejasností, které je třeba vysvětlit." zavrtí nad mým návrhem hlavou muž s pláštěm a znovu si mě přeměří pátravým pohledem jeho jediného oka.

,,Mám nápad!" ozve se po chvíli mrmlání černovlasý Tony. Zajedu si prsty do vlasů, z nichž vytáhnu pinetku.

,,Pro skákavou medúzu, jen to ne!" zděsím se upřímně. Dotyčný se na mě zamračí a já mu za to věnuji milý úsměv.

,,Nedělej z toho tragédii." zavrčí nepříliš nadšeně. Já nemarním čas a pinetkou zajedu do otvoru v poutech, do něhož jsem před chvílí nacpala žvýkačku.

,,To ani nemusím. Ona je to tragédie sama o sobě a to i bez mého přičinění." zazubím se. Párkrát s pinetkou v zámku zatočím, následně se ozve tiché cvak a já mám jednu ruku volnou. S druhou částí pout už si poradí síla mého společníka.

,,No, ráda jsem vás poznala, tedy jen některé z vás, ale musím vám s lítostí oznámit, že se déle zdržet nemohu. Čeká mě další práce, takže..." pomalu zacouvám ke stále pootevřeným dveřím, u kterých stojí ten hnědovlasý společník blondýna přede mnou a rozhlédnu se.

,,Sbohem." mávnu jim volnou rukou na pozdrav, otočím se na patě a bleskově vyrazím směrem pryč.