Addicted [KOREKCE]

#6. Nice house, Mr. Stark

Když jsem konečně přišla k sobě, a mé opálené vědomí se s koktejlem v ruce neochotně vrátilo na svou původní pozici, jsem se rozhlédla. K neskonalé úlevě se třas mého těla skoro vytratil, zrak znovu zostřil na původní nastavení a já zjistila, že se nacházím v autě.

,,Jak je ti?" zeptá se okamžitě náš milý hvězdář, když zaregistruje, že jsem již vzhůru.

,,Nestarej se..." zamrmlám nepřátelsky a pohled rychle stočím jinam a to jinam se nacházelo v čelním skle. Překvapeně pootevřu ústa, jakmile zaregistruji místo, ke kterému se šnečím, houpavým tempem blížíme.

Je to vysoká, dřevěná budova s betonovými základy a velkou, prosklenou částí jedné ze stěn, které vedou k lesu, jenž nás ze všech stran obklopuje. Vcelku se mi to líbí. Je to tu pusté, prázdné a dokonale tiché.

,,Co tu?" zeptám se upřímně zvědavá. Natáhnu se přes jednoho z mužů, přesněji toho hnědovlasého, a nedbaje na jeho zděšení nalepím obličej na okýnko.

,,Udržet tě mimo lidi, dokud nepřijdeme na jiné řešení." odvětí mi od volantu Clint neochotně a zaparkuje na příjezdové cestě, vysypané štěrkem. Následně vystoupíme, nejdřív ten dlouhovlasý chlaďas, pak já. 

Pod podrážkou bot mi zaskřípou kamínky a do nosu mě udeří vůně dřeva, mízy a něčí deodorant. Zvláštní kombinace. pomyslím si s pobaveným úšklebkem a stočím pohled ke zbytku lidí, co tu jsou se mnou.

,,Čí je to dům?" vypadne ze mě další otázka. Poté se otočím kolem své osy a uhranutě si všechno pečlivě prohlédnu. Pouta už naštěstí nemám vůbec a můj nestabilní krok se lepší. Tudíž už nechodím jako čerstvě narozené hříbě. 

,,Tonyho, má dost schovávaček." odvětí nezaujatě Clint a s námi v zádech se vydá k domu. 

Jak jinak... pomyslím si kysele a skákavým krokem dohopsám k masivním dveřím. Když se mu podaří v tom obrovském svazku klíčů najít ten správný a my konečně vejdeme do budovy, málem mi vypadnou oči z důlků.

,,Tohle se tedy jen tak nevidí." vydechnu uhranutě. Je to jako nějaký lovecký penzion. Všude po stěnách visí různé obrazy a lebky nebo kožešiny zvířat, veškerý interiér je ve dřevě, případně kameni a s nadšeným vypísknutím jsem později zjistila, že podlaha v obýváku je vytápěná.

,,Jsem rád, že se ti líbí." zamručí ponuře majitel domu, který již sedí u dubového stolu v kuchyni, jež se volným průchodem pojí s obývacím pokojem a čte si něco na mobilu.

,,Můžu si zavolat?" trkne mě myšlenka, při pohledu na jeho telefon.

,,Ani náhodou." zamítne to rázně a věnuje mi podmračený pohled. Asi mě musí dost nesnášet, ačkoli se nedivím. Skoro jsem jim utekla, nebýt toho blázna s taserem. 

,,Jsem snad vězeň?" založím si bojovně ruce v bok.

,,V podstatě ano." odvětí po chvíli uvažování ten nasvalený blondýn, po boku s hnědovláskem, co umí jen jediný obličej.

To jsou snad siamská dvojčata? Oddělí se ti dva od sebe někdy? Nebo spolu i spí, sprchují se, chodí na záchod...?

,,Tak prosím, mám ze zákona právo si zavolat!" přítomní si vymění podmračené pohledy, ale po chvíli vraždění očima každé živé duše v okolí, mi Tony mobil opravdu vydá.

,,Děkuju!" hlas mi nadšením poposkočí o několik oktáv výš a já odskáču, s telefonem přitisknutým k hrudi, kousek dál od nich, abych měla soukromí. Rozhodnu se dát vědět Lisbeth, že se mi to trochu nepovedlo a trčím teď kdesi, ale že jsem v pořádku a brzy se vrátím.

,,Co prosím? Ona má možnost si zavolat. Komukoli říct kde je, s kým a proč a naplánovat útěk nebo útok. A co ona udělá? Zavolá nějaké své kamarádce a zruší páteční setkání, předčítání, čaj a řekne, že je v pořádku, jen jí chybí její sušenky? Co je to za člověka?!" vyhrkne nechápavě Tony a agresivně zašermuje rukama ve vzduchu.

,,Člověk, který je smířený." vyruším jejich očividně tajnou debatu a vrátím mu půjčený telefon. Notnou chvíli všichni jen tak stojíme v šišatém kroužku v obýváku a zíráme na sebe.

,,No, možná by nebyl špatný nápad se představit." pronese o chvíli později zrzavá žena, která v autě seděla na sedadle spolujezdce, když už se nemůže dívat na to, jak se vzájemně vraždíme pohledem a natáhne ke mně ruku. Trochu nechápavě si ji prohlédnu, ale nakonec ji stisknu.

,,Jsem Natasha Romanovová." představí se a vyloudí ze sebe mírný úsměv. Zřejmě naučený.

,,Veronica Jonesová, ale to už tady asi všichni víte." ona zavrtí hlavou.

,,Vlastně to ví jen Clint a Tony. Tedy, teď už i já ale..."

,,Chápu." zarazím jí kvapně a dám se do smíchu.