Addicted [KOREKCE]

#2. Meeting

Poslední, co si pamatuji je snaha o útěk z polorozbořené budovy, kde se konala výstava a menší střet s těmi ze zásahovky. Nevím, jak je možné, že jsem znovu ztratila vědomí, dávám to ale za vinu té explozi. Nyní však nic okolo sebe nepoznávám. Ono se není čemu divit, nic známého nevidím.

Všude šedo, prázdno a chlad. Spolu s ozvěnou mého dechu, co se odráží od stěn místnosti, to tvoří nepříjemné prostředí plné nejistoty. Nalevo ode mě objevím po chvíli zaostřování dveře a přímo naproti svého obličeje i zrcadlo. Ne, není to zrcadlo, je to jednostranné okno do místnůstky, odkud mohou lidé v kriminálkách sledovat výslech.

Dobrá, takže jsem nejspíš na policejní stanici. Budiž, alespoň jim mohu předat ty informace a nebo si od nich zjistit někoho, koho by to zajímalo a kdo by s tím mohl něco udělat.

Snad už přijde někdo, komu tu flashku budu moci dát. Už mě ze sezení na ní začíná bolet zadek. Proč jsem si ji dávala do zadní kapsy kalhot?

,,Omdlít uprostřed útěku je docela pech, že?" zeptá se mě se škodolibým úsměvem nějaký muž v kvádru, který si to sem bez pozvání přikvačil, jako kdyby mu to tu patřilo. Což je možná pravda, v lidech mimo své normální působiště se popravdě moc nevyznám. Jen si ho pátravě prohlédnu, prozatím bez odpovědi.

Drahý černý oblek, naleštěné boty též černé a na ruce hodinky. Krátké černé vlasy, zastřižené vousy stejné barvy, hnědé, trochu dívčí oči a hravý výraz v obličeji. Opravdu mám dnes smůlu.

,,A nebo taky ne. Možná to bylo záměrně." zašklebím se a pobaveně sleduji, jak mu úsměv z tváře mizí a nahrazuje ho nejistota a podezřívavost. Přesně to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Pro své vlastní pobavení.

,,Kdo jsi?" opře se dlaněmi o stůl přede mnou, jenž jsem ani nezaregistrovala a nakloní se blíž.

,,Reinkarnace Michaela Jacksona." povím po chvíli přemítání.

,,Velmi vtipné, teď pravdu." hravý výraz mu z tváře vyprchá a nahradí ho netrpělivý. On si teď už možná hrát nechce, ale já ano.

,,Dvojče kačera Donalda." usměji se a zatřesu rukama, aby pouta na mých zápěstích udělala nějaký zvuk. To ticho, které zavládlo v místnosti, mě krapet ohlušovalo.

Muž přede mnou se napřímí, zvrátí hlavu dozadu a povzdechne si.

,,Fajn, představím se první. Přeci jen je to od gentlemana slušnost." řekne poté.

,,K gentlemanovi máš dost daleko, ať se snažíš sebevíc." pronesu klidným hlasem a začnu studovat prasklinu na stropě, hned vedle zářivky, která zaplňuje místnost bělavým světlem.

,,To je možná pravda, ale pořád mám nějaké to dobré vychování." odsekne prchlivě a založí si ruce na hrudi. S tázavým výrazem ve tváři se předloktími opřu o desku stolu.

,,Ignorant jako ty, by dobré vychování nepoznal ani kdyby ho kouslo do prdele." odfrknu si pobaveně a sleduji, jak se jeho obličej stahuje do netrpělivé, podmračené grimasy. Mně to naopak na tváři vyloudí nadšený úsměv krokodýla.

,,Jak tě mám přinutit mluvit?" zeptá se po chvíli pochodování po místnosti, rozdýchávání očividně dosti nepříjemného pocitu z mé přítomnosti a klidnění chuti praštit mě.

,,Přiveď člověka, který to tu má na povel."

,,Já to tu mám na povel." zasyčí a loupne po mně nevraživě okem.

,,Ne, nemáš." zaprotestuji klidně.

,,Soudíš dle čeho?" povytáhne obočí, opře se ramenem o zeď a vyzývavě se uculí.

,,Komunikátoru v tvém uchu. Posloucháš cizí rozkazy, kdyby bylo po tvém, už nesedím na židli v téhle místnosti. Musíš se přemáhat ke klidnému chování, kvůli tomu, kdo ti velí, protože ten by ti to dal sežrat. Ale nedivím se ti, taky mám někdy problém se sebou vydržet." věnuji mu chápavý pohled a pohodlně se opřu do opěradla, zatímco jeho čelist překvapením zaduněla o podlahu.

,,Jste až překvapivě všímavá, slečno." vrazí k nám muž s tmavou pletí, v černém plášti a s páskou přes oko.

,,Když není nic jiného na práci, tak člověk zkoumá různé věci." pokrčím rameny klidně a škodolibě mrknu na černovláska, který se podmračeně odebral do tmavého rohu.

,,To je pravda. Tak, Vaše jméno?" zeptá se na stejnou otázku. V hlavě mi začne šrotovat možný scénář ke každé alternativě.

,,Veronica Jonesová." rozhodnu se nakonec pro své pravé, které jsem celé nevyslovila už dobrých dvacet šest let.

,,Můžu s Vámi na chvíli mluvit o samotě?" zeptá se ten černovlasý muž nově příchozího, když si něco vyťuká na těch prapodivných hodinkách.

Ten v plášti jen kývne a oba opustí místnost, tudíž znovu osiřím. Když se dveře po chvíli zase otevřou, vejde dovnitř černovlásek, nyní ale s hnědovlasým mužem ve vestě.

Kde nechali Hooka?

,,Podle všeho nikdo takový neexistuje." zamračí se ten ve vestě. Taky tě zdravím.

,,Už ne. Kvůli postupujícímu věku často měním identitu. Musíte víc do hloubky. Najdete mě v pohřešovaných osobách, prohlášených za mrtvé z ro..."

,,Z roku devatenáct set sedmdesát čtyři." ozve se znovu ten v kvádru, očima přilepenýma na displeji těch hodinek, sama pro sebe si spokojeně přikývnu.

,,Veronica Luna Jonesová. Narozena dvanáctého března, devatenáct set padesát šest." pokračuje dál v mém spisu.

,,Na šedesát dva let rozhodně nevypadáš." pronese mým směrem podezřívavě ten hnědovlasý ve vestě.

,,Díky." uculím se potěšeně.

,,Kdo by dal svému dítěti jméno Luna?" zeptá se poté černovlasý muž tiše svého komplice.

,,Někdo kdo má rád měsíc?" zaslechnu nejistou odpověď.

,,Věděli jste, že v latině se z názvu luna odvozuje také výraz lunaticus, což znamená šílenec?" položím si ruce v poutech na desku stolu a s milým úsměvem si propletu prsty. Oba se na mě překvapeně otočí a prohlédnou si mou culící se tvář.

,,To by leccos vysvětlovalo." ozve se následně černovlásek a zašklebí se. Jen znovu souhlasně přikývnu.  

,,Matka Lotta Jonesová, rozená Carterová. Narozena osmnáctého února devatenáct set třicet jedna. Pracovala jako knihovnice... Dále otec Erick Jones, narozen šestého listopadu devatenáct set dvacet osm. Pracoval jako pomocník u..." zasekne se najednou v předčítání mé složky a znatelně pobledne.

,,Tony?" položí mu hnědovlasý muž ruku na rameno.

,,Ty jsi znala Howarda Starka?" dostane ze sebe přiškrceně a pohlédne mi do tváře.

,,Ovšem, každý ho v té době znal. Byl to génius, táta z něj byl unešený, když ho potkal poprvé. Tedy to aspoň říkala máma. Doma nemluvil o ničem jiném, než o jejich spolupráci." zavzpomínám s úsměvem.

,,Fajn, když pomineme tyhle podivnosti... Tak je tu stále ta zásadní otázka. Jak dívka jako ty, dokáže ozbrojeného člena speciálních jednotek jen tak odmrštit několik metrů a probourat se přes zeď do vedlejšího domu?" nechápe hnědovlásek, očividně se snažící o rychlou změnu tématu, pokrčím rameny.

,,To je tak, když jsou vaši rodiče posedlí okultismem a něco se jim podaří najít."