Addicted [KOREKCE]

#3. Hi, I'm Veronica's dark side

,,A co se jim podařilo najít? Mluv!" houkne, možná až příliš hlasitě, když se dlouho nemám k odpovědi.

,,Clinte..." mírní ho tiše muž, oslovený jako Tony.

Cítím, jak mě štípou oči a vynechávají mi hlasivky. K tomu znovu ten nepříjemný pocit, jako kdybych měla v krku knedlík. Oči si promnu a povzdechnu si. Proč teď?

,,Chceš se předvést, když se o tobě mluví, ty sebestředný prevíte?"

***

,,Ani nevíš, jak moc."

,,No sakra!" vyjekne vylekaně muž, nazvaný jako Clint a překvapeně si mne prohlédne.

,,Zdravím." zašklebím se a vycením ostré tesáky v úsměvu.

,,Co má tohle být??" nechápe Tony.

,,Temná stránka. Přidáte se k nám? Máme sušenky." ušklíbnu se a velmi si užívám pocit svobody, po tak dlouhé době. Je nuda být uvězněný v pozadí něčího vědomí a vše jen z povzdálí sledovat. Je to jako zdlouhavý a nekonečný film, k němuž nemáte ani popcorn, který by vám zkrátil dlouhou chvíli.

,,Co to máš s očima? A-a... Proč mluvíš tak divně?" odhodlá se k otázce ten Clint.

,,To jsou mé oči a můj hlas, pánové." nespokojeně mlasknu a založím si ruce na hrudi. Pouta se mi podařilo přetrhnout, aby měla Ver alespoň nějaké pohodlí.

Jsem rád, že je Veronica takový šílenec, že máme ve většině případů podobné vzorce chování. Je potom větší sranda sledovat ty překvapené obličeje.

,,Tohle není normální. To nemůže být pravda." zašeptá Tony, měřící si mě nevěřícným pohledem.

,,Není, ale pravda to je. Na to vemte jed." zasyčím pobaveně a sykavě nasaji vzduch do těch malých, lidských plic.

,,Zavřít." rozlehne se hlas toho muže s pláštěm celou místností. Nejspíš vychází z nějakých skrytě zabudovaných reproduktorů ve stropě nebo stěnách.

,,Nechcete si hrát...?" zavrním posmutněle a nechám se Veronicou lehce zatlačit zpět.

,,Nevadí, ještě se uvidíme." brouknu tiše a ustoupím, aby se Ver mohla vrátit a pokochat se situací, která nyní nastala.

***

,,Kam mě to vedete?" zeptám se, když znovu nabudu vědomí a rozhlédnu se po šedé, dlouhé chodbě, jíž mě doprovází čtyři muži v černých uniformách. Pouta, která můj společník přetrhl, už stihli vyměnit za nová a pevnější, tudíž je můj pohyb opět omezen.

,,Do cely." odvětí nerudně jeden z nich a šlehne po mně pohledem zelenkavých očí.

,,Ach tak. Tak to děkuji, gentlemani." pronesu provokativně a ráznými kroky, napodobujícími vojenský pochod, s nimi srovnám tempo. Po nějaké chvíli proplétání se různými dlouhými chodbami, mě konečně šoupli do nějaké obyčejné cely a zavřely za mnou ocelové mříže.

S povzdechem se posadím na tvrdé lůžko, loket položím na koleno a bradu podepřu rukou. Po nudných několika minutách se ozvaly chodbou něčí kroky.

Trhnu tím směrem hlavou a zaregistruji vysokého blondýna, v doprovodu černovláska Tonyho, který mě předtím vyslýchal v té místnosti.

S lhostejným úsměvem se zády položím na tvrdou matraci a zahledím se do stropu.

,,Vítejte, pánové, v mém skromném obydlí. Co vás sem přivádí?" zazubím se, skrčím levou nohu a druhou se kotníkem opřu o levé koleno.

,,To se mi líbí. Nikdy si s ničím neděláš tak velký starosti, jak bys měla." zavrtí s úsměvem hlavou Tony a pohodlně, skoro by se dalo říct noblesně, se usadí na nedalekou židli u hlídačova stolu.

,,Jsem zkrátka šílenec." uculím se spokojeně, vztáhnu ruce ke stropu a prokřupu lokty.

,,Ne. Jsi závislá." zamračí se blonďák a přistoupí až těsně k mřížím. Okamžitě zbystřím a nadzvednu hlavu. Prohlédnu si ho pátravým pohledem přimhouřených očí.

,,Na čem?"

,,Na adrenalinu. Nedokážeš si dát pokoj a do něčeho se nemíchat." pronese zcela vážně, aniž by se mu ve tváři pohnul jediný sval.

S polovičním úsměvem položím hlavu zpět na zatuchlý polštář, jednu ruku si dám za hlavu a tu druhou vymrštím do vzduchu, tvoříc pohyby prstů neviditelné obrazce.

,,Za takovou dobu, kdy nestárnete, vás začne rutina a normální život nudit. Každý si na něčem vypěstuje závislost, která ho jednoho dne přivede do záhuby. Dřív mu ale sebere veškerý zdravý rozum. A já si tu svou našla v tomhle, je to snad zločin?" zamrmlám s pokrčením ramen.

,,Tohle přímo ne. Ale to co děláš pro to, abys svůj absťák uklidnila, to už ano." zamračí se. Černovlásek se očividně naší konverzací velmi dobře baví, soudě dle jeho spokojeného a vcelku pobaveného výrazu.

,,Nemáš žádné pravé doklady. To kvůli pomalému stárnutí?" mlčky přikývnu a dotyčný pokračuje.

,,Cestovní pas dokonce nemáš vůbec. Proč?" zeptá se s povzdechem blondýn, probíraje se mými složkami - hádám.

,,K ničemu mi není. Já nejsem velká cestovatelka, mně stačí, že mě občas chlap pošle do prdele." pokrčím rameny a prohrábnu si vlasy.

,,A ty snad nikoho do... Tam neposíláš?" zarazí se blonďák a lehce mu zrudnou uši. Neříkejte mi, že v životě neslyšel slovo prdel?

,,Ne, tedy rozhodně ne muže a už vůbec ne do zadní části, protože to bolí ale..." odněkud se ozve smích, rozhlédnu se. Ovšem, že patří tomu černovlasému. Co je tu ale k smíchu?

,,No budiž." odvětí blonďák, kývne hlavou a oba zase odkráčí. To byl tedy dlouhý a situaci osvětlující rozhovor. zašklebím se.

Znovu se tedy posadím, tentokrát do tureckého sedu a zády se opřu o zeď.

,,Přeci tu nebudeme jen tak sedět, Nick." zaprotestuje okamžitě můj společník.

,,Ale ano, budeme." utnu jeho nerudné protesty nekompromisně.

,,Alespoň prozatím..."