Addicted [KOREKCE]

#5. Mission: Escape

Dusavé kroky a organizační křik za mnou mě ujistí o tom, že jsem skutečně pronásledovaná, jak jsem předpokládala.

Nezabývám se tím a běžím dál, kam mě navigují instinkty a orientační smysl mého společníka.

,,Jeden vlevo, sklouzni se po podlaze. Projedeš mu pod nohama, strefíš se mezi a můžeš bez problémů pokračovat dál." napoví mi šeptem.

Udělám přesně jak mi napověděl, padnu na zem a smykem projedu jednomu z ozbrojených agentů mezi rozkročenýma nohama, přičemž se čelem strefím přímo do citlivého místa.

Následně vyskočím na nohy a ženu se dál. Neohlížím se a spěchám k východu, který je, dle o něco čerstvějšího vzduchu, s každým krokem blíž.

,,Stůj!" křikne někdo. Jeho hlas se nepříjemně hlasitě rozléhá chodbami a rezonuje mi v uších, nyní citlivých na každý nepatrný šelest.

,,To sotva." zabrblám si pro sebe a nechám svého společníka, aby částečně ovládl určitou část mého mozku a tím i některé z funkcí těla.

Letmo se ohlédnu přes rameno a ke svému zděšení zjistím, že 'Mrazivý obličej' a 'Hvězdnatý blonďák' jsou mi nebezpečně v patách.

Začnu kličkovat všemi možnými odbočkami a chodbami, které skoro nejsou osvětlené, ale nedaří se mi je setřást.

,,Jak to, že jsou tak rychlí?" nechápe syčivý hlas v mé hlavě.

,,Nemám nejmenší tušení." zafuním udýchaně. Proběhli jsme snad celou základnu, ale ten hnědovlasý rychlík se mě stále drží jak hovno košile, či žvýkačka podrážky.

Kde bere takovou výdrž, rychlost a trpělivost, krucinál?

,,Ale ne, Nick!!" zaslechnu najednou v hlavě křik, těsně předtím, než zahnu za pravý roh a uchvátí mě bolest a paralýza celého těla.

S drkotáním zubů se bezmocně poroučím k zemi. Nesnáším tasery.

Slyším samu sebe křičet polozmutovaným hlasem, jak můj společník dává najevo skrz mé hlasivky svůj - lépe řečeno náš - bolestný nesouhlas.

-

Zavrtím hlavou a posadím se. Znovu ta samá, otravná, šedá místnost. Tentokrát ale nemám u sebe ani žvýkačky, ani hopík. Asi mě už raději prošacovali. Znuděně zamručím a chytnu se za hlavu. Asi jsem dostala docela šlupku, je to hrůzné.

Je to asi takový pocit, jako když si na hlavu nasadíte hrnec. Nic nevidíte, jste dezorientovaní a všechny zvuky jsou násobené zdeformovanou ozvěnou. A teď k tomu připište, že do toho hrnce někdo cvrnkne. Kladivem.

Po nedlouhé době se otevřou dveře a v nich stojí nějaký muž, hádám, podle těžkým kroků. Zamrkám, abych zaostřila na dotyčného přede mnou. Vidím však jen jak se na mě šklebí pět identických obličejů. No moment, pět obličejů? To je snad nějaký kerberos s double bonusem?

,,Jak ti je?" zeptá se, očividně upřímně zvědavý.

,,Skvěle. Nechcete mi dát zdarma další paralyzující masáž, po které dočasně oslepnu, nebo se mi oční bulvy rovnou usmaží v důlku spolu s celým mozkem?" ohrnu nos a povytáhnu obočí, tvářím se však nadmíru nepřátelsky, aby pochopil, že tohle přehnali.

Kvůli té věci, co mi rodiče provedli, když zkoumali ten bláznivý okultismus, jsem na elektrické šoky velmi háklivá. Především kvůli mému společníkovi.

,,Omlouvám se. Asi jsme to přehnali." sklopí zrak a zatváří se jako smutný zlatý retrívr.

,,Ale nepovídej! Toho bych si nevšiml!" zavrčí v mé hlavě syčivý hlas, stále ochraptělý bolestí. Soucítím s ním, myslím, že ještě alespoň pár hodin nebudu schopna vzít nic pořádně do ruky a pohled bude nepříjemně rozmazaný.

Nepočítaje další nehezké následky, způsobené šoky, proudícími skrz celé mé tělo.

Já však v odpověď dotyčnému přede mnou jen mávnu rukou a naštvaně odvrátím pohled do zdi. Která je mimochodem úplně mimořádně zajímavá.

,,Potřebujeme probrat možnosti, co teď s tebou uděláme. Mezitím tě ale umístíme někam, kde nebudeš hrozbou veřejnosti. Je čas se přesunout." pokyne mi k odchodu.

,,Jediná hrozba veřejnosti jste tady vy..." zaprská nevrle můj společník a stočí se do klubíčka. Obrátím se na muže ve dveřích, s obočím až někde v atmosféře.

,,Co prosím? Ty si jako myslíš, že jsem schopná se někam přesouvat? Po tom, co jste mnou prohnali elektrický šok, že by to zastavilo i megalodona?" tónina hlasu se mi vytratí kdesi v závratných výšinách, kde se potká i s mým obočím.

,,Pro vaši velectěnou informaci, teď pár hodin nebudu schopná vůbec ničeho! A abys věděl, ani nevím kdo přesně jsi, protože tě prostě nevidím!" zachrčím vyčítavě a odfouknu si vlasy z obličeje. On s provinilým kukučem udělá pár kroků mým směrem a sehne se. Natáhne mým směrem ruce, avšak já se od něj urychleně odtáhnu.

,,Co si jako myslíš, že sakra děláš?" zmuchlám se do krkolomné pozice, abych se vyhnula jeho doteku.

,,Když nejsi schopná chodit, budu tě tam muset odnést." pronese zcela vážně.

,,To si zkusíš! Sáhneš na mě a přísahám že... OKAMŽITĚ MĚ POLOŽ!" vřísknu, když mi pod zadkem zmizí pevná země a blonďatý hvězdář mě vynese ven z cely. Před onou místností mi další vykuk, kterého napíchnu na rožeň hned, jak budu znovu při plných smyslech, nasadí pouta na ruce i nohy a do krku píchne nějakou smrdutou látku, která mě po chvíli pošle do říše snů.

,,Pal vás sní, abyste věděli..." zamumlám rozespale, než si mé vědomí sbalí kufry a uteče na dovolenou do Kanady.