Příběhy z Temného hvozdu

1.

  Thranduil seděl na trůně ve své obvyklé poloze.
  Nohu přes nohu, v pravé ruce tiskl královskou hůl vyřezávanou ze dřeva a druhou rukou si podpíral bradu.
  Už uplynul měsíc od vítězné bitvy, ve které ztratil nejen mnoho elfích bojovníků, ale také svého syna, který se rozhodl odejít. Svědomí ho sžíralo, že to vše zavinil on. Kdyby se z něho nestala taková bezcitná zrůda, co prahla jen po drahokamech, nic z toho by se nestalo.
  V téhle době byl rozmrzelejší jak nikdy před tím. S nikým si pořádně nepromluvil, jen seděl na trůně nebo se zavíral do svých komnat.

  Z přemítání ho vyrušilo ostýchavé odkašlání. Ladným pohybem se otočil. Před trůnem stála Tauriel. Po bitvě ji přijal zpátky a vrátil ji do funkce velitelky stráží. Stále mu však připomínala to, jakou zrůdou se stal. Pokynul, aby promluvila.

  „Můj pane," začala opatrně„Temný hvozd je vyčištěn od všech pavouků a případných skřetů."
  „Nuže dobrá," odpověděl král, jakoby ho tato informace ani zdaleka tak nezajímala a pokračoval„Odvedla jsi skvělou práci. Ještě nějaké novinky?"
  „Ne pane, ale..." než stačila dopovědět větu, král ji zarazil.
  „Když už nemáš žádnou převratnou novinu, můžeš jít."
  „A-ale já..."
  „Slyšela jsi snad jasně MŮŽEŠ JÍT."
Poslední slova na ní skoro zakřičel.
Tauriel se, ale nevzdala a znovu začala.
  „Pane, všichni si o vás povídají jak jste statečný, jak jste náš lid hrdě vedl, ale..."
  „Ale co? Nebudu tady poslouchat nějaké chvalozpěvy."
  „Ale bojí se o vás. Dlouho jsme nepřijali žádnou návštěvu..."
  „To stačí Tauriel. Už jsi toho řekla dost," řekl rozhněvaně král a pokynul, aby odešla.
  Ta se nejistě a s pohledem plným obav otočila a vzpřímeně si to začala kráčet pryč. Když téměř zmizela z dohledu, zvedl se král z trůnu a ladnými kroky sešel dolů ke stolku s vínem. Přitom stále sledoval jak Tauriel odchází, když v tom se zastavila a otočila. Nechtěl, aby ho přistihla, jak se za ní dívá a tak se rychle otočil ke džbánu vína a dělal, že si nalévá.
  Tauriel měla o krále obavy. Bála se, že znovu zatrpkne. Možná si to neuvědomuje, ale stává se z něj to, co byl před tím. Musí tomu nějak zabránit, už jen kvůli Lesnímu království. Ještě dnes se rozhodla, že vyjede hledat Legolase, protože měla za to, že se král rmoutí kvůli němu.

  Ona sama se také trápila. Pořád  myslela na Kiliho a na jeho slib, že se vrátí. Ještě králi neodpustila, ale věděla, že se změnil. To co jí řekl, jak se skláněla nad Kilim a jak se na ni soucitně díval...

  Ten večer byla krásná hvězdná noc a tak toho Tauriel využila a jako obvykle se šla procházet lesem za svitu měsíce a hvězd. Tentokrát však měla v plánu při procházce uprchnout. Nebylo to lehké propašovat s sebou luk a pár dýk, ale nějakým zázrakem se jí to podařilo. Nikomu by stejně nepřipadalo divné, proč kapitánka stráží u sebe nosí zbraně. Vzala ze stájí svého hnědáka a jakoby nic vyjela volným poklusem z hlavní brány.
 
  Když zajela do lesa zrychlila tempo. Zastavila se až na jedné z mýtin, kde se často pořádaly hodokvasy. Sesedla z koně a lehla si do orosené trávy. Obloha byla vyjasněná, na pozorování hvězd skvělý čas.
  V tom opodál uslyšela probíhat nějaké zvíře. Prudce vstala a podívala se tím směrem odkud zvuky přicházely. Mezi stromy se mihlo paroží a ze stínu vystoupil sněhově bílý jelen. Nikdy před tím ho neviděla, ale už o něm slyšela vyprávět.
  Byl vázaný ke králi Thranduilovi a prý až král zemře, zemře i jelen. Byla to jakoby část jeho samotného.
  Jelen se k ní nejistými krůčky začal přibližovat. Když stál tak blízko, že cítila, jak se jeho dech mísí s jejím, strčil do ní vlhkým čumákem a rozběhl se směrem ke Království lesních elfů. Tauriel se postavila a zahleděla se za ním. Jako kdyby jí říkal, ať se vrátí.
  Ona však nasedla na svého koně a rozjela se hlouběji do lesa.