Příběhy z Temného hvozdu

2.

  Tauriel ujíždela nocí, tak rychle, že se ani nestíhala vyhýbat větvičkám vzácných dubů a buků a ty ji šlehaly do tváří.
  Jela celou noc. Sluneční paprsky už začaly pronikat skrze mohutné koruny stromů, když dojela na okraj Temného hvozdu. Trhnutím uzdy koně zastavila a ohlédla se.

  Cestou Temným hvozdem zahlédla místa, kde se poprvé setkala s Kilim. Projela jí pronikavá bolest a z očí se jí začaly řinout slzy. Rána, kterou před měsícem utrpěla, se ještě nezahojila a Tauriel se obávala, že tu propast, co zůstala v jejím srdci, už nikdy nic nenaplní.
  Odvrátila se a se slzami v očích pobídla koně k další zběsile rychlé jízdě.

  V paláci toho rána král Thranduil příšerně zuřil. Jeho strážci obrátili celou Lesní říši vzhůru nohama, ale po Tauriel jakoby se zem slehla.
  Je tak tvrdohlavá, pomyslel si král, zatímco mu strážci ohlašovali, že ji naposledy viděli včera v noci s koněm vyjíždět z hlavní brány.
 
  „Máme pokračovat za hranicemi Lesní říše?”zeptal se jeden ze strážců.
  „Ne, odvolejte pátrání,” rozkázal král klidným a přeci chladným hlasem.
  Strážci se jeden na druhého podívali, ale nic raději neříkali a rozešli se na svá místa.

  Thranduil se znovu usadil na trůn a přemýšlel, jak se mu mohla takhle odvděčit za to, že ji přijal zpátky do království.
  A aniž by to tušil, znovu se z něho stávala bezcitná zrůda, co v něm netrpělivě vyčkávala. A až přijde její čas, znovu naplní královo srdce chladem.

  Na večer se Tauriel utábořila na louce poblíž řeky Anduiny. Nevěděla, kde má začít hledat.
  Když se skláněla po bitvě nad Kilim, nemohla přeslechnout, jak král Legolasovi radí, aby se vydal hledat 'Chodce'. Ona však neměla nejmenší tušení, kdo to ten 'Chodec' je.
  Už byla unavená a tak si raději lehla na louku posetou kvítím, zavřela oči a nechala se unášet do Říše snů.

  Ráno se Tauriel probudila a vyšvihla se do sedla své kobylky.
  Rozhodla se, že vyrazí na sever. Když tam na Legolase nenarazí, pojede na západ přes Mlžné hory do Roklinky.        
  Povzdechla si. Čekala ji ještě dlouhá cesta.

  Thranduil stál ve svých komnatách nad truhlicí stříbra, po chvíli ji zaklapl a uložil zpátky na své místo. Cítil se osamělý. Všichni od něho odcházeli.
  Proč ho nikdo neměl rád?
Měl jen své drahokamy, ale ty mu byly k ničemu. Nedaly mu lásku ani přátelství.
  Kdyby si na Tauriel nevylil vztek, možná by neutekla. Jenomže ta už se určitě nevrátí. Nesnáší ho.
  On sám sebe taky nesnášel.
 
  V záchvatu zuřivost si strhl korunu pokrytou jarním kvítím z hlavy a mrštil s ní o lesklou podlahu. Prudce si sundal zelený královský plášť a oblékl si cestovní. Za pas do pochvy si zastrčil svůj meč, dvě dýky a elegantní rychlou chůzi vyšel z pokoje.
 
  Prozatím se mu nad zrůdou v jeho nitru podařilo zvítězit.

 
  Co si myslíte, jak se příběh bude vyvíjet?
  Zvítězí Thranduil nad zrůdou ukrytou v jeho nitru?
  Dokáže mu Tauriel odpustit?