Kapitola první: Nový život, žádný život

121 13 6
                                    

Tak poníženě jsem se ještě nikdy necítil. Postavili mě na malé podium uprostřed velikého náměstí, kde se právě konaly trhy. Teď jsem i já byl prodejním zbožím. Stál jsem tam s hlavou vztyčenou, avšak oči směřovaly k zemi. Na rukách i nohách jsem měl těžké okovy, ke kterým vedl dlouhý řetěz, na kterém jsem byl uvázaný. Na sobě jsem měl jen nějaký špinavý hadr, který mi byl sotva po kolena, kolem pasu jsem měl uvázané lano, které mělo posloužit snad jako pásek. Na nohách jsem neměl nic, tedy kromě množství jizev od dlouhého pochodu, který jsem musel jít bez bot.

Netrvalo dlouho a našel se kupující. Prodali mě za částku, kterou jsem snad nikdy v životě ani neviděl. Na muže, který mě koupil, jsem se nepodíval. Snažil jsem se nevnímat to, co se právě děje. Představoval jsem si, že to všechno je jen vymyšlené. Že to není realita, že je to jen hodně zlý sen. Bohužel to všechno byla pravda. Z mých pochmurných myšlenek mě probrala prudká rána, která se prohnala celým mým tělem. Zvedl jsem zrak a spatřil jsem toho muže, co mě koupil, jak se znovu napřahuje, aby mě praštil do zad jakýmsi splétaným bičem. Pochopil jsem, že ho mám následovat. S okovy na nohou to ale nebylo jednoduché. Naštěstí si toho všiml a sundal mi je. Železo na rukou ale nechal.

Naložil mne na vůz tažený dvěma bělouši a on sám usedl na kozlík, uchopil opratě a my se dali do pohybu. Seděl jsem tam jako hromádka neštěstí. Snažil jsem se nemyslet na nic z toho, co se událo v mém životě. Ty špatné věci byly ještě příliš čerstvé, a těch pár dobrých vzpomínek, co jsem si uchoval, se teď zdály být tak nepředstavitelně vzdálené... Má duše byla tak moc pochroumaná, že jsem nevěřil, že by to mohlo být lepší. Měl jsem v sobě víru v lepší zítřky, chtěl jsem se pomstít. Chtěl jsem... Jakýkoliv náznak odporu však tvrdě potlačovali. Trvalo týdny, než jsme se ze Subterie dostali až sem. Dnem i nocí jsme byli na nohou, nebylo to snadné. Auriniané, kteří tuto cestu jeli na koních, však byli veselí a rádi si dokazovali svou nadřazenost. Nezbylo ve mně nic, byl jsem jen prázdnou schránkou bez duše. Sebrali mi mou lásku, svobodu, rodný ostrov, důstojnost a duši. Měli mě celého.

Všiml jsem si, že se na mě ten muž několikrát otočil. Já jsem se na něj ale nepodíval. Když už se obrátil po páté, nedalo mi to a pozvedl jsem zrak. Chvilku jsme se dívali vzájemně do očí. Byl to malý souboj o to, kdo uhne pohledem první. Nevydržel to a obrátil se zpět. Maličko jsem se pousmál. Nebylo to však proto, že bych měl radost. Že by se do mě přeci jen vrátila kapka naděje?

„Bojíte se mně?" promluvil jsem, aniž bych zvedl zrak, když se na mě znovu podíval. Otočil se zpátky a já se uchechtl.

„Čemu ses smál?!" řekl po dalším dlouhém úseku cesty.

Chvilku jsem počkal s odpovědí. Nechtěl jsem, aby se mi zlomil hlas nebo abych se zbytečně zadrhl. Také jsem nevěděl, jak ho mám oslovovat.

„Víte, jsem v úplně cizí zemi, nic a nikoho tu neznám. V posledních dnech se mi dostalo jen minimum vody, jídla a spánku... A vy si myslíte, že bych byl ještě schopný utíkat?" řekl jsem a podíval se na okovy stále svírající mé zápěstí.

Po zbytek cesty bylo ticho. Nevadilo mi to. Snažil jsem se alespoň trochu odpočívat a připravit se tak na to, co mě ještě čeká.

Když jsme dorazili na malý statek a ten muž zastavil vůz, oba jsme vystoupili. Byl jsem rád, že stojím pevně na zemi, protože z dlouhé cesty na drncavém voze mi nebylo nejlépe. Ten muž mě zavedl do jakési tmavé stodoly. V ruce stále držel bič. Prudce do mě strčil a já upadl na nějakou dřevěnou věc, která tam byla. Hned jsem si všiml, že je to stará, hezky zdobená truhla. Seděl jsem na ní tak, jak jsem na ní dopadl.

„Hned na začátek si ujasníme několik věcí, tak dobře poslouchej, nebudu ti to opakovat"

Jen jsem mírně kývl hlavou. Začal se mě opět zmocňovat strach, který jsem se snažil potlačit. Tentokrát jsem se mu díval do očí. Stál nade mnou, tudíž se zdál být ještě větší, než doopravdy byl. Pozorně jsem si ho prohlédl. Byl to vysoký muž ve středních letech. Vlasy již měl prošedivělé a na tváři měl malé strniště. Oči měl tmavomodré, asi tak jako když se bouřkové mraky odráží na vodní hladině.

„Takže zaprvé, jmenuji se pan Taystmos. Proto mě tak taky budeš vždycky oslovovat" řekl přísně a předposlední slovo věty výrazně zdůraznil. „Rozumíš?!"

Opatrně jsem přikývl, vzápětí však přišla prudká rána bičem, kterým zasáhl má stehna.

„Ano," řekl jsem potichu. „ano, pane Taystmosi" Rychle jsem se opravil, když jsem spatřil hněv v jeho očích a napřáhnutou ruku držící tu proklatou věc, připravenou udeřit. Společně s dořeknutím těchto slov jsem sklopil hlavu. Cítil jsem se tak hloupě.

„Nikdy mi nebudeš odmlouvat, vždycky splníš to, co ti řeknu. Když se tě budu na něco ptát, chci, abys odpovídal pravdivě a celou větou. Ty se mě nikdy nebudeš na nic ptát. S mou ženou a dcerou budeš komunikovat jen minimálně, jen když to bude nutné. Jestli uvidím, že spolu komunikujete, někdo, a můžeš hádat kdo, si to pěkně odskáče. Když budeš něco náhodou potřebovat, můžeš zkusit poprosit. S dalšími lidmi co tu jsou se určitě seznámíš postupně." Na chvíli se odmlčel. Já jsem se mezitím posadil tak, aby to bylo alespoň trochu pohodlnější.

„Budeš mít vlastní pokoj, jídlo teď dostaneš, jinak si ho budeš muset zasloužit. Stejně tak jako ostatní věci, které bys snad mohl potřebovat... Deka, oblečení, boty... Však ty budeš vědět, proč se snažit." Škodolibě se ušklíbl. On očividně moc nestrádal, zatímco já za posledních pár týdnů shodil velkou část své váhy.

Otočil se a udělal několik kroků do zadní části stodoly, kde jsem zahlédl schody směřující dolů. Myslel jsem si, že je to nějaký sklípek se zásobami, mýlil jsem se. Stoupl si k těm schodům a rukama naznačil, ať jdu za ním. Nejistě jsem vstal a šel k němu. Díval jsem se na své nohy, střídavě jsem však hledal v jeho očích náznak čehokoliv pozitivního. Když už jsem byl u něj, podíval jsem se mu znovu do obličeje. Jen posunkem naznačil, ať jdu dolů. Opět jsem sklopil hlavu a šlápl nohou na první schod, když v tom mě najednou zprudka nakopl, takže jsem spadl dolů a praštil se o zavřené dveře. Zatnul jsem zuby, snažíce tak potlačit nejen bolest, ale především svůj vztek.

Sešel dolů a otevřel ty dveře, na nichž jsem byl přitisknutý. Spadl jsem do malé místnůstky, a jakmile jsem již nepřekážel ve dveřích, zprudka je zabouchl.

Ještě než jsem upadl do bezvědomí tak jsem zaslechl, jak zamyká dveře a říká: „Vítej ve svém království, chlapečku!"

Všude kolem nás šlehaly plameny. Noční zcela poklidný les se rázem proměnil v peklo. Velká skupina lidí oslavovala. Oslavovala naše neštěstí. Stál jsem opřený o strom, ke kterému jsem byl celý přivázán. Nemohl jsem se ani pohnout. Ztrácel jsem vědomí, ale vždy to byly jen chvilkové výpadky. Díky ohni v povzdálí bylo ale v tomto podivném místě i uprostřed noci světlo. Ti muži oheň hlídali, aby se nedostal do tábořiště, tudíž se nemuseli bát o své životy. Já jsem se bohužel do tohoto tábořiště dostal a o svůj život jsem se skutečně bál. Rychle kmitající stíny stromů, tekoucí rudá krev, žalostné nářky, ohnivé peklo. Všechny tyto výjevy se střídaly a já slyšel někoho zoufale křičet.

Probudil mě můj vlastní křik. Byl jsem celý zpocený a především vyděšený. Chvíli jsem netušil, kde jsem a co se stalo, rychle jsem si však uvědomil, co se teď děje s mým životem.

Byl jsem si téměř jist, že dveře, které mě tu drží, budou zamčené. Opak byl ale pravdou a já jsem se trochu podiven vydal po schodech nahoru. Nahoře jsem o něco zavadil. Shýbl jsem se, abych zjistil, co to je. Byla to malá mísa s jakousi kaší a hned vedle stál džbán s vodou. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy jedl, proto jsem neváhal a pustil se do jídla. Kaše byla bez chuti, sražená a určitě by se našlo několik dalších důvodů, proč ji nejíst. Pro mě to však byl boží dar. Džbán vody jsem vypil hned poté, co jsem dojedl kaši a s alespoň trochu lepší náladou jsem opět ulehl na tvrdou dřevěnou postel. Bál jsem se dalších nočních můr, ale s plným žaludkem se budou určitě snášet lépe. To jsem ještě netušil, co si na mě přichystá následující den.

***

CestaKde žijí příběhy. Začni objevovat