Pro Aleackyho teď bylo všechno úplně nové. Mohl se volně pohybovat po domě Taystmosových, dokonce mohl používat jejich splachovací záchod a koupelnu s teplou vodou. Minimálně dvakrát denně dostával teplé jídlo a spal v měkké posteli uvnitř jejich domu.
Během prvních dvou dnů udělal hnědooký chlapec velké pokroky. Pomalu se přestával všeho bát a začínal si připadat skoro jako normální člověk. S Taystmosovými najednou mohl mluvit o čemkoliv. Předchozího večera dokonce zůstali všichni společně vzhůru dlouho do noci a vyprávěli si veselé historky. Aleacky si z počátku nebyl jist, jestli se jim chce svěřovat se svou minulostí, nakonec jim na jejich otázky přeci jen odpověděl.
Dozvěděli se tak něco málo o životě na Subterii, ještě méně o Aleackyho dětství, a jen okrajově se zmínil o Lorie. I přes to, že nedokázal říci vše, co by zmínit chtěl, byl rád, že ho vyslechli. Po opravdu moc dlouhé době měl pocit, že zase někam patří. Stále byl ale velice opatrný a každé slovo které řekl, si dobře promyslel, pořád se bál možného výprasku.
Pan a paní Taystmosovi se k němu najednou chovali velice mile. Skoro tak, jako by to byl jejich syn. Noxia ho však jako bratra nevnímala.
Vždycky toužila zažít lásku, celý dosavadní život ale strávila na farmě, bez špetky dobrodružství. Ačkoliv toho Aleacky o Lorie neřekl mnoho, věděla, že ji skutečně miloval. Vždy, když se o ní zmínil, mluvil úplně jinak než normálně. Říkal o ní tak krásná slova, netušíce, jak moc se kvůli tomu Noxia trápí.
Tak moc by chtěla, aby jí měl Aleacky rád. Tolik toužila po jeho pozornosti, věděla však, že mezi nimi k ničemu nikdy nedojde. Uvědomovala si, že jsou rozdílné rasy a zcela jiného postavení ve společnosti, stále ji to ale lákalo. Nechtěla pro něj znamenat další nebezpečí, nebyla by ráda, kdyby se opakovalo to, co minule.
I přes to všechno Aleacky zastával většinu práce na statku tak, jako tomu bylo předtím. Teď to ale dělal s radostí a s velmi častou pomocí někoho jiného.
Netušil, že mu zbývají poslední čtyři dny do odjezdu na zámek.
Noxia to však věděla moc dobře a chtěla tak s Aleackym trávit co nejvíce času.
„Tak jak se cítíš?" začala konverzaci, když spolu byli vyhánět dobytek na velkou pastvu.
„Na lepší se rychle zvyká..." utrousil Aleacky a zavřel bránu.
„Je z tebe úplně jiný člověk," řekla Noxia, když společně odcházeli směrem k domu.
Aleacky pokrčil rameny a mírně se usmál.
„Nechceš si povídat?" posmutněla Noxia.
Došli společně až k malé komůrce, kterou Taystmosovi zařídili jako pokoj pro Aleackyho.
„Nevím co mám říkat."
Oba vešli dovnitř a Noxia zavřela dveře.
„Vyprávěj mi o ní," zaškemrala.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," začal Aleacky. „Ale něco bych snad mohl..." dodal, když si vybavil její krásnou tvář.
Když začal mluvit, Noxia s radostí pozorovala jeho tvář a pocity, které se na ní odrážely.
Oči měl mírně přivřené, představoval si každý okamžik, o kterém vyprávěl. Hlas se mu ani trochu netřásl. Vypadal zasněně a celou dobu se lehce usmíval. V očích však měl slzy.
Když domluvil, Noxia ho opatrně objala.
Nebránil se.
Hlavu měla opřené o jeho rameno a lehce s ním kolébala.
„Také bych jednou chtěla zažít pravou lásku..." posmutněla Noxia.
Aleacky nereagoval.
„Víš, zase by sis neměl tolik vyčítat všechno co se stalo," řekla Noxia po chvíli ticha.
„Udělal jsi pro ní všechno, co jsi udělat mohl, byl jsi s ní až do konce."
„Já myslím že jsem toho už řekl dost," řekl lehce třesoucím se hlasem.
„Kdyby se vám Aurinijské nájezdy vyhnuly, žili byste si v klidu dál. Ty bys ale musel sledovat, jak si z donucení bere svého snoubence. Musel by jsi jen sledovat, jak je nešťastná, ale nic by jsi s tím nemohl udělat. Sledoval bys, jak vychovává JEHO děti a stará se o JEJICH společnou domácnost. Už byste se téměř ani nevídali..." Zkusila Noxia trochu povzbudit. V zápětí si ale uvědomila, že to nebyl asi nejlepší nápad. Sice měla pravdu, jenže takhle o tom Aleacky nikdy nepřemýšlel.
„Už stačí!" zvýšil hlas značně rozrušený hnědoočko a vymanil se z jejího objetí. „Prosím," dodal potichu a zakryl si obličej rukama.
„Jsi idiot nebo co?!" rozkřikla se Noxia a odešla ke dveřím, aby v zápětí zase udělala pár kroků zpátky.
„Jasně, asis to neměl teď nejlehčí, ale všimni si, že tady vokolo tebe chodíme po špičkách, děláme všechno proto, aby ses měl co nejlíp... A ty? Děláš ze sebe hroznou chudinku. Chtěla jsem ti jenom zvednou náladu!".
Jakmile to dořekla, práskla dveřmi a zmizela.
Roztřesený a vyděšený Aleacky najednou propukl v nekontrolovatelný pláč. Její slova se ho opravdu moc dotkla. Neměla ani ponětí o tom, co všechno si musel prožít, přesto však dokázala říct taková slova. Tak moc se chtěl vzchopit a jít dál, bojovat a nevzdávat se. Jeho mysl však byla natolik zateměná, že ať se snažil sebevíc, nedokázal se přes to přenést.
A Noxia tomu nasadila korunku. Vrátila ho zpět na psychické dno.
„Co jsi to tam vyváděla, sakra?!" zeptal se pan Taystmos Noxii, hned po té co práskla dveřmi.
Nečekala, že tato situace bude mít nějaké svědky a tak se svého otce trochu lekla.
„Už mě to štve," pokrčila rameny a chtěla zmizet ve své ložnici. Pan Taystmos ji však zarazil: „Jestli jsi ho vyděsila, tak si mě nepřej!".
„A co jako?! Nikdy ti na nikom nezáleželo. Ani na mě, dokonce ani na matce. Ke všem jsi vždycky byl tak chladný a necitlivý, nikdy tě nezajímalo, jak se ostatní cítí. Obzvlášť né Subterijští. A najednou ti na něm záleží?! Je to jen nevděčnej spratek!" křičela Noxia a odešla. Pan Taystmos chtěl odporovat, rozhodl se ale, že to si to ponechá na další den, že už se dnes nebude rozčilovat.
Rozmýšlel se, jestli má za Aleackym jít a podívat se, jak na tom je, nebo ho má radši nechat být.
Rozhodl se pro druhou možnost a sám se šel uložit ke spánku.
Aleacky dostal zimnici a nekontrolovatelně se třásl. Trvalo dlouho, než se mu podařilo usnout. Nebyl to ale zrovna klidný spánek. Ve snu se k němu vrátil ten tlusťoch. Byl na místě, kde ještě před pár dny prožíval nejhorší chvíle svého života.
Celý vyděšený se probudil někdy kolem půlnoci. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je. Jistě však věděl, že potřebuje na vzduch. Vzal si s sebou deku, kterou si přehodil přes ramena a obul si boty. Pomalu procházel domem, až se dostal ke dveřím na dvůr. Opatrně zmáčkl kliku, dveře však otevřít nešly. Byly zamčené.
Nevěděl, kde Taystmosovi nechávají klíče a tak se rozhodl pro druhou možnost - okno v kuchyni.
Zatímco ho otevíral, srdce mu prudce bušilo. Ruce se lehce třásly. Nad ničím nepřemýšlel. Jeho mysl teď byla posedlá touhou dostat se ven. Nevěděl proč to dělá, ale udělat to musel. Musel se dostat ven.
