Narozdíl od blonďáčka, který usnul téměř okamžitě, se Aleackymu nedařilo usnout. Zkoušel se různě převalovat, ale to se nelíbilo druhému chlapci, protože s každým pohybem postel hlasitě zavrzala a blonďaček pak naštvaně bručel.
Nakonec přeci jen usnul a dokonce se probudil do nového dne s úsměvem, jako svobodný člověk s myslí odpoutanou od všeho zla.
Než opustili hostinec, dostali ještě čerstvě upečené tvarohové buchty. Aleacky stále připomínal Artiemu, že nemá peníze na to, aby si mohl tohle dovolit a že nechce, aby to všechno za něj platil. Artie si však stál za svým a ujišťoval ho, že tohle mu díru do kapsy neudělá.
Pak tedy Artie zaplatil a oba mohli odejít.
„Jednou ti to vrátím,“ řekl Aleacky cestou z hostince. Procházeli po dlážděné cestě ulicí, která je dovedla až na konec vesnice.
„Co bys mi ty tak mohl nabídnout,“ uchechtl se Artie. Aleacky věděl, že to nemyslí zle. A měl pravdu.
„Jen si dělej z chudáka legraci,“ urazil se Aleacky.
„Tak mi pověz, ty chudáku, kam tě teda mám vrátit?“ usmál se Artie. Hnědoočko se mu docela líbil, navíc se v posledních dnech docela nudil, takže tohle celé bral jako skvělé rozptýlení od stereotypního života.
„Proč to vlastně děláš?“ chtěl vědět nejdříve Aleacky. Celou dobu mu bylo Artieho chování podezřelé, nevypadal však jako člověk, který by byl připraven bodnout mu dýku do zad.
Svým úsudkem si však nebyl tolik jist, přeci jen se již několikrát v lidech zmýlil, a nikdy to pro něj neznamenalo nic dobrého.
„Když něco najdeš, nemůžeš si to jen tak nechat,“ konstatoval vážně Artie. Následně pak vyprskl smíchy.
„Ale můžeš to nechat být,“ pokrčil rameny druhý chlapec.
Aleackymu se líbil Artieho humor. Nechápal, kde se všechen ten humor v blonďáčkovi bere, faktem však je, že je nakažlivý.
„Pro vlky je tě škoda, Surindere, a už mi to řekni,“ nejprve se blonďáček usmál, pak však zvážněl.
Aleacky se hluboce nadechl a s výdechem pronesl: „Doerr.“
„Cože?“ vykulil oči Artie, nevěřil tomu, co slyší. Moc dobře věděl, kde se tohle městečko nachází.
„Slíbil jsi, že mě vrátíš domů,“ připomněl mu hnědoočko. V hlase bylo znát zklamání. Věděl, že tady mu modrooký chlapec nepomůže.
Artie nasucho polkl: „Slíbil, ale myslel jsem, že...“
Svou větu nestačil ani dopovědět, do řeči mu skočil tmavovlásek:
„Já vím,“ posmutněl Aleacky.
„Je na čase se rozloučit.“
**
Už předchozího dne, časně z rána, si Taystmosovi stačili všimnout, že se Aleacky nedostavil k snídani. Pan Taystmos vrhl na Noxiu káravý pohled. Sama vychladla a litovala svých slov, kterými musela chlapci moc ublížit. Začala si v hlavě připravovat svou omluvu, slova se jí ale hledala těžko.
Pan Taystmos vstal od stolu a zamířil k Aleackyho komůrce. Nezdržoval se ťukáním a rovnou otevřel dveře. Čekalo ho nemilé překvapení - hnědookého chlapce v pokoji nenašel.
Nejprve pana Taystmose napadlo, že si Aleacky jen přivstal a šel obstarat dobytek, něco mu však říkalo, že tomu dnes tak není. V tomto úsudku ho přesvědčil nasedlaný hnědák, pasoucí se vedle ohrady.
Zatímco Noxia odváděla koně, aby ho mohla odsedlat, pan Taystmos přemýšlel nad tím, co se mohlo předchozího večera stát.
Aleackymu nebylo podobné, aby si dovolil sám nasedlat koně a vyjet na něm pryč. Musel proto mít buď vážný důvod, nebo dobrý plán. Zároveň mu nebylo jasné, proč se hnědák pásl u ohrady. Pustil ho snad Aleacky? Jestli byl ale na útěku, koně by se přece nezbavoval.
Zároveň pokládal Aleackyho za poměrně slušného jezdce a hnědáka za docela klidného koně, pád byl nepravděpodobný.
„Chci, abys co nejdříve vyjela Aleackyho hledat,“ oznámil pan Taystmos své dceři.
„Ale tatínku, já za to přeci nemohu,“ dělala psí oči Noxia.
Pan Taystmos praštil pěstí do stolu: „Nelži! A vyjedeš okamžitě!“
„Tatínku...“ utřela si Noxia slzu z tváře.
„A běda ti, jak se vrátíš bez něj!“
Tímto byl rozhovor ukončen. Noxia se otočila a odběhla do stáje, kde rychle nasedlala svého vraného hřebce jménem Bocco.
Naskočila na jeho hřbet a se slzami v očích opustila farmu. Netušila, kterým směrem by se měla vydat.
K její smůle zamířila přesně na opačnou stranu, než kudy opustil farmu Aleacky.
„Co jsi to udělal?!“ začala křičet paní Taystmosová na svého manžela.
„Vyhnal jsi naší holčičku!“
„Chtěla dobrodružství, má ho mít!“ oponoval pan Taystmos.
Mezi manželi dál vládla tichá domácnost. Žena strávila celý den v ložnici, dívala se z okna a modlila se, aby byla Noxia v pořádku. Pan Taystmos trochu zalitoval svého rozhodnutí, avšak už dávno chtěl své dceři udělit cennou lekci.
Noxia přejížděla stále z pole do lesa a nazpátek. Jediné, na co se soustředila bylo, kde stráví noc.
Nedělala si falešné naděje, že by Aleackyho našla. Jestli byl na útěku, jeho náskok už nemá šanci dohnat.
A navíc - pokud ho kůň shodil a Aleacky se zranil, nemusí být už při životě.
Zatím si však nedělala starosti ani s tím, že se asi dlouho nevrátí domů - rozhodla se, že rodiče vyděsí a zůstane v divočině, dokud to jen bude možné. Byla si totiž téměř jistá, že oba dávno litují toho, co se stalo. A skutečně nebyla příliš daleko od pravdy.
**
„Nemyslím si, že bychom se měli loučit, hlupáčku,“ usmál se lišácky Artie a položil Aleackymu ruku na rameno.
Tmavovlásek, který doteď střídavě pozoroval své a blonďáčkovy boty, nyní pozvedl zrak a zadíval se mu s tázavým pohledem do očí.
„Čeká mě spousta povinností, musím se vrátit domů, řekl Artie a na chvíli se odmlčel.
„Ale neřekl jsem, že své slovo nedodržím.“
V Aleackym právě vybouchla sopka absolutního štěstí. Nedával to sice navenek znát, bylo to však zakresleno v jeho očích. Nebyl si jist, jestli je to vůbec možné. Chtěl se alespoň pokusit vzepřít se svému osudu. Chtěl znovu bojovat.
--
Omlouvám se za vsuvku, ale chtěla bych jen v krátkosti zmínit, že hledám korektora/betu pro tento příběh. Prosím ozvěte se, pokud byste měli zájem.
Děkuji,
Surinka
