„Jistě tě teď zajímá, kam půjdeme teď, takže tě seznámím se svým plánem."
Aleacky přikývl. Chtěl se blonďáčka zeptat, ale nenašel k tomu odvahu.
„Nedaleko je královská konírna, tam si vyzvedneme koně a pojedeme na zámek. Já si tam zařídím vše potřebné a pak vyrazíme za dobrodružstvím, co ty na to?" usmál se na hnědoočka. Ten se na něj nevěřícně podíval: "Na zámek?"
Artie přikývl, ke slovům se ale neměl.
"Kdo jsi?" nenechal se odbýt Aleacky, byl ale opatrný.
"Prostě Artie. Nepotřebuješ vědět více." odbyl ho ted už trochu naštvaný blondáček.
"Promiň, nechtěl jsem..." chtěl se omluvit Aleacky, Artieho však zastavil pouhým mávnutím ruky, čímž mu naznačil, že v této konverzaci nehodlá pokračovat. Aleacky pochopil a po zbytek cesty se na nic nevyptával, ta což mu byl Artie patřičně vděčný.
"Tak, jsme tady. Drž se za mnou a snaž se dělat, že tu nejsi, ano?" Aleacky přikývl.
Stráže je pustili do velkého oploceného areálu, ve kterém se nacházely královské stáje. Uprostřed stála mohutná stavba obdélníkového tvaru, ke které také zamířili.
„Žádám dva koně," řekl Artie muži, který stál před vchodem do stáje.
Muž si ho změřil podezřívavým pohledem, ale nakonec jen pokrýval hlavou.
„Dva?" ujistil se, když pohledem zavadil o Aleackyho, stojícího se sklopenou hlavou a rukami za zády asi půl metru za Artiem.
„Jak jsem řekl." ujistil ho pevně Artie.
"Tahle špína si koně nezaslouží," utrousil ještě předtím, než se odporoučel do stáje.
Aleackymu tahle štiplavá poznámka ani příliš nevadila, to Artie byl ten, kdo naštvaně stiskl ruku v pěst, avšak se dokázal ovládnout a zase se uklidnil.
Pro Artieho připravili vysokého a mohutného bělouše, pro Aleackyho jen drobnějšího hnědáka.
„Děkujeme," řekl slušně Artie a s otěžemi v rukou odcházel z Areálu ven.
„Dávejte si na ty svině černovoký pozor!" zavolal na něj ještě onen muž, než mu úplně zmizeli z dohledu.
Za branou oba nasedli na své koně a vydali se na cestu k zámku.
„Moc toho o tobě nevím," začal konverzaci Artie, protože ho už tichá jízda nudila.
„Vždyť já o tobě také vlastně nic nevím," pokrčil rameny druhý chlapec.
„Jak dlouho jsi vlastně tady?" zajímal se Artie.
Aleacky se zapřemýšlel: „Myslím, že to bude teď někdy rok, co nám do města vtrhli vaši."
U srdce ho bodla vzpomínka na Lorie.
„Aha," řekl téměř neslyšně Artie.
„Víš, na zámku to chování nebude o moc lepší," řekl po chvíli. Narážel tím na podkoního, se kterým měl Aleacky tu čest seznámit se před chvílí.
„Nemusíš se mnou tedy dál pokračovat, pochopím to. Máš koně, tak můžeš prostě zmizet."
Aleackymu se na zámek opravdu nechtělo, nechtěl ale ani zůstat sám. Když chvíli neodpovídal, ujal se slova opět Artie: „Ještě nám cesta pár hodin potrvá, takže času na rozmyšlenou máš dostatek, neboj se mi to říct, až se rozhodneš."
„Nebojím se, jen nevím." pokrčil rameny hnědoočko.
„Slibuju, že ze zámku budeme do týdne zase pryč," ujišťoval ho Artie.
„Tak dobrá," usmál se Aleacky, což modroočka zahřálo u srdce.
„Možná by ses měl usmívat častěji," zasmál se blondýn, načež Aleacky jen sklopil hlavu.
Jak se tak blížili k zámku, začal se Aleackyho zmocňovat nedobrý pocit z toho, jak se rozhodl. Nechtěl o Artiem pochybovat, ale celé to mohla být jen dokonalá lest. Proto přesvědčoval sám sebe, že Artie nemá žádné nekalé úmysly.
Artie mu připadal něčím zvláštní, nedokázal to však popsat. Byl upovídaný, ale tak akorát. Byl přátelský, ale jeho autorita z něj přímo sršela, když mluvil s někým jiným. Měl vysoké sebevědomí, ale nebyl to žádný velký egoista. Měl také příjemný, ale zvučný hlas a povětšinou se smál. Byl zvláštní. Takhle si Aleacky rozhodně nikdy žádného Auriniana nepředstavoval.
Myšlenky se mu honily hlavou jako stádo splašených koní. Přemýšlel nad tím, proč i ostatní nemohou být takoví, jako je on.
Protože to už by nebyl tak jedinečný.
Trápila ho také myšlenka, proč musí být na královském trůnu zrovna ti zlý. Proč nemohl na trůn usednou někdo, jako je Artie?
Protože mohl.
„Už zbývá jen tak hodina cesty, vidíš, támhle za těmi stromy už je zámek vidět," ukázal někam přes sebe.
Ačkoliv dalekému zámku zpoza blízkých stromů byly vidět jen nejvyšší věže, přejel Aleackymu mráz po zádech. Byl obrovský.
„S nikým tam nemluv, chovej se..." zarazil se Artie.
„Prostě jako Subterian na Aurinijském zámku, chápu." doplnil ho hned Aleacky.
„Ano. Hlavně musíš vypadat, jako že jsi na zámku už nějakou dobu, každý nový královský otrok musí totiž podstoupit máročný výcvik, takže tam vlastně budeš nelegálně."
Tahle slova Aleackyho trochu zneklidnila, ale nedával to na sobě znát, jen mírně přikývl.
„A také mus-" chtěl ještě poučovat Artie, Aleacky ho však rázně zarazil: „Vím jak se má chovat otrok, už jsem párkrát dostal tvrdou školu."
Jak vykřikl, začal se bát, jestli to nepřehnal. Nechtěl Artieho naštvat. Ten se tvářil spíš lehce překvapeně, než rozzlobeně.
„Jen nechci, abychom se dostali do problémů."
