Jakmile se ocitl venku, rychle pospíchal ke stáji. V rychlosti popadl uzdu a sedlo a vydal se s tím na pastvinu, kde nasedlal jednoho z koní. Nezáleželo mu na tom, kterého si vezme. Neměl žádný plán, dokonce ani nejmenší představu o tom, co se bude dít dál.
Nasedl na hnědáka a vyjel s ním z ohrady. Kůň byl ze svého nočního výletu tak překvapený, že ani nestačil odporovat, když ho jeho jezdec pobídl do rychlého cvalu.
Řítili se tmou do neznáma. Aleacky byl v předklonu, aby koni příliš nezatěžoval hřbet a on mohl rychleji běžet.
Kůň napínal svaly, běžel tak rychle, jak to jen šlo. Dusot kopyt byl pro spící les jako hlasitá dramatická hudba, která dávala najevo, že něco není v pořádku.
Aleacky neviděl na cestu, jen doufal, že mají koně lepší zrak než lidé a případné překážky v cestě kůň odhalí sám.
Postupně začal hnědák zpomalovat. Aleacky nechtěl koně uhnat a tak přešli do kroku.
Teprve teď si Aleacky uvědomil, co to provedl. Netušil kde je, ani jak daleko od statku Taystmosových se nachází.
Stále byla temná noc, jediným zdrojem světla byl měsíc, který však zastínily husté větve stromů.
Hnědák byl značně neklidný. Uši měl nastražené a cukl sebou pokaždé, když v lese spadla šiška.
Aleacky na něj tiše mluvil a hladil ho po krku.
Najednou v roští něco zachrastilo a hnědák prudce uskočil doleva. Aleacky tento úhybný manévr nečekal, vyklouzl ze sedla a s tvrdým nárazem dopadl na zem. Poslední co si pamatoval bylo, jak sledoval hnědáka cválajcího do tmy, až zmizel úplně.
K vědomí se dostal až při východu slunce. Silně ho bolela hlava a když otevřel oči, zjistil, že je stále v lese. Les byl hustý a tmavý, i sluneční paprsky měly problém dostat se skrz větve.
Aleacky pomalu vstal a vyděšeně se rozhlížel okolo sebe.
Byl sám. Úplně sám.
Nevěděl, kterým směrem jít. Nevěděl ani, kudy by se vrátil na farmu Taysmosových.
Moc dlouho nad tím ale nepřemýšlel, usoudil, že když půjde stále rovně jedním směrem, někam dojde.
Během dne ušel několik kilometrů, během cesty však změnil směr - našel malý pramínek vody a tak se rozhodl, že půjde po jeho proudu. Stále však byl sám uprostřed lesa.
Cestou však potkal několik veverek a zahlédl pár zajíců, což ho přivedlo na myšlenku, že vlastně nemá co jíst. Zavzpomínal na staré dobré časy, kdy byl na Subterii poměrně dobrým lovcem a chtěl si vyrobit nějakou provizorní zbraň. Nakonec mu musel postačit jen dlouhý pevný klacek s ostrou špičkou, protože les nic jiného nenabízel.
Vyhlídl si místo, schoval se do křoví a čekal.
K jeho údivu nemusel čekat moc dlouho, protože v dálce zahlédl zajíce, jak něco hledá na zemi.
Kdyby měl luk a šíp, měl by to zajíc už teď spočítané.
Aleacky ležel dlouho bez sebemenšího pohybu. Tolik se soustředil na pomalu přibližujícího se zajíce, až přestal vnímat to, co se děje za ním. Když už byl zajíc téměř na dosah a Aleacky se pomalu připravoval k útoku, něco za ním zašustilo a zajíc utekl. I Aleacky se vylekal a rychle se otočil.
„Lovíš v cizím lese?“ ozval se povýšeným hlasem nějaký mladík.
Aleacky si rychle stoupl a zacouval o několik kroků vzad, div nevrazil do stromu.
Ten podivný mladík, kudrnatý plavovlásek s jasně modrýma očima, oděný v jakési kožené zbroji, nečekal na Aleackyho vyjádření a jedním prudkým pohybem vytáhl z pochvy meč a napřáhl se proti hnědoočkovi.
Ten celý vyděšený, pevně svírající klacek, pomalu ustupoval.
Najednou kudrnáč zaútočil, své pohyby měl jistě dobře promyšlené a nacvičené. Aleacky jen vylekaně mávl klackem, snažíce se tak vyhnout jeho úderu. Boji zblízka se nikdy neučil a neměl s ním ani žádné zkušenosti. Teď byl stejně vylekaný natolik, že i kdyby nějaké zkušenosti měl, stejně by mu byly k ničemu. Dál mával svou provizorní zbraní, přičemž se mi podařilo úplnou náhodou švihnout protivníka přes prsty. Ten bolestně zkřivil výraz a naštvaně pustil meč.
Aleacky přehodnotil situaci a musel se usmál, když viděl blonďáčkův nešťastný výraz. Už nevypadal tak děsivě, vlastně vypadal docela mile.
