Pomalu jsem otevíral rozvrzané dveře staré stodoly, kolena se mi lehce třásla. Tohle byl úplně jiný pocit strachu, než jaký jsem zde dosud zažil.
Dveře jsem nechal otevřené a pokračoval jsem dál. Šel jsem opatrně a velmi pomalu. Doufal jsem, že se zde Noxia objeví co nejdříve.
Po asi třech krocích se za mnou ozvala velká rána - dveře se zprudka zabouchly. Leknutím jsem upustil lampičku, která se při dopadu roztříštila na miliony malých střípků. Rychle jsem se otočil, v tom momentu mi však někdo přehodil přes hlavu jakýsi pytel.
Poslední, co si pamatuji, byla ta hrozná štiplavá vůně, která mě poslala do sladkých vod bezvědomí.
~^~
Když Noxia vyšla ven z domu, Aleackyho nikde neviděla.
Zkoušela volat, avšak marně. Bála se jít až ke stodole, proto raději zůstala v bezpečí domova. Doufala, že si z ní hnědooký chlapec dělal jen legraci. Kdyby jen tušila...
„Co se to tady děje?!" zakřičel rozespale pan Taystmos, až se ho Noxia lekla.
V rychlosti mu vylíčila, co se zde stalo.
„Kdo by nám asi tak lezl do stodoly?" zaburácel Noxiin otec. Jelikož neměl po ruce žádnou lampičku, vytáhl pochodeň a zapálil ji.
Do druhé ruky si vzal kus dřeva, které se opíralo o stěnu domu a rázným krokem vyšel směrem ke staré budově na druhém konci dvora. Noxia ho opatrně následovala.
„Surindere! Surindere! Kde jsi ty idiote?!" křičel pan Taystmos.
Když došel ke stodole, otevřel dveře a zavolal znovu.
Nikdo jim však neodpovídal. Jako by se po nebohém chlapci slehla zem.
Netrvalo dlouho, než si všimli rozbité lampičce na zemi stodoly.
Noxia začínala panikařit, po tvářích jí tekly slzy.
„Aleacky! Prosím ukaž se!"
Nebylo třeba nadále ho volat. Byl totiž dávno pryč. Nezůstala po něm jediná stopa, snad jen rozbitá lampička by mohla poukázat na to, že statek rodiny Taystmosových neopustil mladý hoch dobrovolně.
Tu noc pan Taystmos ani jeho rodina už neusnuli. Nešli ho hledat, na to byla příliš temná noc.
Pan Taystmos zpočátku hodně nadával, ovšem si dobře uvědomoval, co se tady stalo.
„Tati, co se s ním teď stane?" zoufala si Noxia, když si její otec sedl ke stolu a ona začala ohřívat vodu na čaj.
„Doufám že se objeví na trzích a vezmu si ho zpátky. Byl to parchant, ale práce zastal za tři."
Při těchto slovech se musela Noxia mírně pousmát.
„Ale co když ne?" povzdechla si.
„Pro mě za mě, ať si třeba chcípne, koupíme jinýho." řekl a usrkl si horkého čaje, který položila Noxia na stůl.
„Takhle nemluv, tatínku," napomenula ho a usedla vedle něj.
Pan Taystmos snad pocítil trochu lítosti nad nebohým hnědoočkem, který se pravděpodobně dostal do spárů zlých zlodějů a překupníků.
„A nebo jen utekl a sakra dobře to na nás zahrál..." přemýšlel pan Taystmos nad dalšími možnostmi.
Noxia chtěla nesouhlasit, avšak doufala, že tomu tak skutečně je. Chtěla, aby byl Aleacky šťastný a hlavně svobodný. Věděla, že na jejich farmě ho nic dobrého nečeká. Na druhou stranu jí bylo trochu líto, že ho pravděpodobně už nikdy neuvidí.
„Ale vzhledem tomu, že královští hledají otroky, tak si myslím, že zloději chtějí svou kořist prodat tam." přemýšlel nahlas starší muž.
„Tam by se nemusel mít špatně, že?" usoudila Noxia s nadějí v očích.
„Mě je jedno, jak se kde bude mít, jde mi o ty peníze, sakra! Já jsem ho měl prodat!" začínal se vztekat pan Taystmos.
