Najednou někdo zaťukal a tím narušil rozhovor obou chlapců.
Aleacky rychle opustil pohovku a klekl si se sklopenou hlavou kousek před Artieho.
„Vstupte!" zavolal modrooký princ a do místnosti vešla jeho starší kopie. Jednalo se však o jeho bratrance, který našel v zámku útočiště poté, co mu zemřeli rodiče.
„Zdravím tě, bratránku" začal z vesela nově příchozí „nová hračka?".
Zraky obou blonďatých chlapců spočinuly na stále nehybně klečícím tmavovláskovi.
„Potřebuješ něco?" odbyl ho Artie.
„Mám ti jen vyřídit, že tě tvůj otec očekává na večeři."
„Jestli je to všechno, můžeš odejít?" řekl důrazně Artie. Jeho bratranec se k odchodu však neměl.
Místo toho, aby místnost opustil, zamířil přímo k Aleackymu.
„Pěknej, pěknej" řekl a prudce ho uchopil za bradu a zvedl jeho hlavu nahoru, takže si oba chvíli hleděli vzájemně do očí. Potom jeho hlavu pustil a Aleacky znovu zabodl zrak do země.
„Wikoddine, měl bys už jít," žádal Artie.
„A poslouchá?" druhý blondýn dělal, že ho neslyší, klečící otrok ho zajímal více.
„Samozřejmě, že poslouchá," nm oči Artie.
„Jaké dáváš nejčastěji tresty?"
„Nemusím dávat tresty, když mě poslouchá," vysvětlil Artie.
„Bez trestů to ale není ono, musíš mít vyšší nároky, chápeš? Předvedu ti to, dívej," smál se Wikoddin.
„Ne, nechci nic ukazovat, Wikoddine vypadni odsud, nebo zavolám stráže," Artie už byl rozčilený.
Druhý blondýn jen zvedl ruce nad hlavu a odstoupil od Aleackyho.
„Ale stejně, tohle chce tvrdou výchovu, chápeš. Někdy si ho půjčím," řekl a zmizel za dveřmi.
Artie se přesunul k Aleackymu a podal mu ruku. Aleacky váhavě zvedl zrak a ruku přijal, Artie mu pomohl zvednout se na nohy.
„Nedám mu tě, neboj," řekl Artie a stáhl Aleackyho s sebou na pohovku, teprve potom pustil jeho dlaň.
„Jaké máš rád knihy? Máme jich tu spousty, můžeš si vzít kterou jen budeš chtít," změnil téma Artie.
„Neumím číst," povzdechl si Aleacky.
„A-aha, v tom případě, zajímáš se o umění? Malířství, nebo třeba hudbu?" snažil se dál Artie.
Aleacky mlčel. Nikdy nepomyslil na to, jak mu chybí Subterijská kultura. Všechny ty sochy, veliké obrazy, nástěnné malby skoro ve všech domech. Sám nikdy moc dobře nekreslil, ale rád se na to díval.
„Nemám zájmy. Nejsem v Aurinii proto, abych obdivoval vaši kulturu" řekl opatrně Aleacky. Neodpustil si však malý dodatek: „Která stejně stojí za starou bačkoru."
Artie pochopil, že jeho otázky nebyly úplně vhodné, proto se už dál raději nevyptával.
**
„Budu se muset připravit na tu večeři, chceš jít také? Tedy, asi by bylo dobré, kdybys šel. Nesmí to vypadat, že tě skrývám," řekl opatrně Artie. Očekával, že se Aleackymu nebude chtít, docela to i chápal, ale nechtěl cokoliv riskovat.
„Bojím se," přiznal Aleacky. Jít rovnou na královskou večeři se mu opravdu nezamlouvalo.
„Stačí, když budeš dělat to, co ostatní, nikdo si tě nebude moc všímat. Vhodně tě obléknu, a až půjdeme do jídelny, správně bys mi měl otevřít dveře a odsunout židli, potom si stoupneš zády ke stěně, ve které jsou velké dřevěné dveře a počkáš na znamení. Tamtudy dojdeš do kuchyně, ve které se bude připravovat naše jídlo. Jakmile cinkne zvonek, stejně jako všichni ostatní vezmeš jídlo, které ti kuchařky připraví, a doneseš ho mně. Potom si stoupneš zády ke zdi, stejně jako ostatní a počkáš, až bude první chod snědený. Odneseš prázdný talíř a přineseš další chod, vlastně to není vůbec složité. Většina otroků to dělá již léta, prostě budeš jen dělat to samé, co oni, ano?"
