Hned další den jsem měl tu čest seznámit se s dalšími lidmi, kteří zde na statku žijí. Bohužel pro mě to nebylo příliš příjemné setkání. Z nepříliš klidného spánku mě probudil nějaký hluk, který se ozýval ze stodoly. Zpozorněl jsem a posadil se.
Když jsem zaslechl hlasitý smích a otevírání dveří, dostal jsem strach, který se stále stupnoval. Rychle jsem se postavil a opřel se o stěnu. Bál jsem se, co se bude dít. Do místnosti vnikli rovnou tři osoby, které si mně nejprve prohlížely. Já jsem si prohlížel je. Byli to tři kluci. Nemohli být o moc starší než já. Oproti mně však měli jednu výhodu – jejich oči byly modré, což znamenalo, že jejich rodným ostrovem je Aurinie. První, zjevně nejstarší z nich měl světle žluté vlasy. Svým postojem dával najevo svou nadřazenost a sebevědomí z něj přímo sršelo. Když jsem se mu podíval do očí a naše pohledy se na zlomek sekundy propojily, všiml jsem si, že jeho oči jsou přesnou kopií očí pana Taystmose. Bylo jasné, že je to jeho syn. Druhý měl zrzavé vlasy a modré oči, které však byly jasnější než ty blonďákovy. Byl drobnější postavy a pravděpodobně byl i mladší. Ruce měl zkřížené na prsou a pohrdavě si mě prohlížel. Třetí stál za nimi a moc dobře jsem na něj neviděl. Postavou byl menší než zrzek, vypadal ale starší. Do šířky byl tak dvojnásobný než on a jeho obličej připomínal dobře najedeného křečka.
„Neumíš slušně pozdravit?" řekl blonďatý kluk po několika sekundách ticha.
Stál jsem tam a lehce jsem se třásl. Nebylo to ale vidět. Jsem si jistý, že si všimli strachu v mých očích a náramně si to užívali.
„Jsi snad hluchý nebo němý?!" zakřičel ten zrzavý. Měl ještě jemný, dětský hlas, který mu však ubíral na vážnosti. To nic nezměnilo na tom, že ze všech tři šel strach.
Nevěděl jsem, jak je mám jako pozdravit. Říct jen tak dobrý den? Jak je mám oslovit? Některé dozorce jsme museli zdravit dokonce pokleknutím či poklonou. Jen jsem tam dál stál a pomalu sklopil pohled k zemi. Najednou oba dva odněkud vytáhly dlouhé dřevěné tyče a vrhli se s nimi na mě. Všiml jsem si, že tlouštík někam odešel.
Před jejich ranami jsem se snažil bránit tak, že jsem rychle sjel až na zem, kde jsem pokrčil nohy v kolenou tak, abych si do nich mohl schovat hlavu. Křičeli na mě nějaké nadávky, které jsem ani nevnímal. Nevím, jak dlouho to trvalo. Bylo to jen několik vteřin, nebo mě tam mlátili dlouhé minuty? Nevím, nevnímal jsem plynoucí čas.
Najednou jsem zaslechl dívčí hlas: „Co to děláte vy idioti?! Otec vás zabije! Padejte odtud!"
Rychle se otočili, utrousili ještě pár nadávek a pak odešli. Hlasitě jsem si oddychl. Bolelo mě všechno. Na rukách se mi už rýsovaly první modřiny. Stále jsem seděl ve stejné pozici a neodvažoval jsem se zvednout hlavu. Stále jsem očekával další a další rány. Místo toho jsem ale ucítil letmý dotyk na rameni. Cukl jsem sebou a opatrně zvedl zrak. Stála nade mnou dívka, věkově byla asi mezi blondýnem a zrzkem. Měla ostré rysy v obličeji, které pravděpodobně podědila po panu Taystmosovi. Nos však měla malý a úzký. Světle hnědé vlasy jí volně splývaly asi do poloviny zad. Zírala na mě svýma modrýma očima.
Posadila se na kraj postele, co nejdál ode mě. Já jsem se po chvilce zvedl a udělal to samé, jen na opačném konci mého dřevěného lůžka. Ona se nedívala na mě, nýbrž přímo před sebe. Já stále pozoroval má chodidla, kterými jsem nejistě přešlapoval po podlaze.
„Jsi v pořádku?" zeptala se milým hlasem, jakoby snad měla starost. Rozhodně jsem v pořádku nebyl. Najednou jsem dostal obrovskou chuť se vypovídat, postěžovat si. Nemohl jsem a tak jsem jen lehce přikývl.
