Jak ubíhaly dny, týdny a měsíce, začal jsem si pomalu zvykat na svůj nový život. Občas jsem si už začínal myslet, že to skutečně není tak hrozné, jenže pan Taystmos si vždycky našel příležitost, aby mi život znepříjemnil. Stačilo málo, abych ho naštval. Špatně zametený dvůr nebo nesprávně poskládané naštípané dřevo, ho dokázalo pořádně rozčílit. Jednou, když jsem nestíhal všechny zadané úkoly a šel jsem nakrmit dobytek o chvíli později než je zvykem, nechal mě několik dní zcela o hladu. Prý abych věděl, jaké je to čekat na jídlo a jak se musely ty krávy asi cítit. Ano, i hospodářská zvířata tu mají vyšší postavení nežli já.
Vstával jsem před úsvitem a spát jsem chodil až pozdě v noci. Když jsem měl štěstí, měl jsem jeden den v týdnu zcela volno, to ovšem nebylo tak časté. Práce bylo vždycky spousta.
Poslední dobou je pan Taystmos naštvaný ještě častěji, než tomu bývalo. K mé smůle našel svůj zlepšovák nálady v alkoholu. Pokaždé, když ke mně v noci přijde, vím, že je zle. Zatím byl pokaždé opilý a alkohol z něj přímo čpěl. Jeho věrný pomocník kožený bič má tak na svědomí mnoho mých probděných nocí. Nadávky, které v ten hrozný moment, kdy onen zlý předmět v nepravidelných intervalech dopadal na mé tělo, mi ubližovaly snad ještě více, než ty bolestivé rány. Někdy odešel jen chvíli po tom, co přišel, jindy se zdržel podstatně déle – neměl problém zbít mě do bezvědomí.
Na druhou stranu jsem zde zažil i několik hezkých okamžiků, které mi vždy dodají potřebnou sílu – sílu dál bojovat a odolávat. Vydržet do doby, než se naskytne dobrá příležitost k útěku. Jediný člověk, který se na mě usmíval, byla Noxia. Byl jsem rád, když byla poblíž. Dávala mi tak jakýsi falešný pocit bezpečí. Nosila mi jídlo a vodu. Dokonce, i když jsem měl nakázanou hladovku, okénkem mi tajně házela alespoň drobky jídla. Nedokážu si její chování vysvětlit. Celý život je vychovávána v pohádkách, kde jsme my, Subteriané, těmi zlými. Od malička jí vtloukají do hlavy, jak moc jsme špatní. Že si nezasloužíme vlastně vůbec nic. Jen my jsme tu zlí a hrozní, možná snad i zloději a vrahové. I přes všechny ty povídačky je ochotná se mnou prohodit pár slov. Pan Taystmos ale nesmí vědět, že spolu jakkoliv komunikujeme – máme to zakázané.
Mezi další světlejší chvilky patřilo i zjištění, že Taystmosovi synové odjeli studovat. Byla to pro mě příjemná zpráva především z toho důvodu, že mi stále naháněli strach, už jen když jsem je zahlédl.
To nejlepší, co se mi mohlo stát, byla malá pochvala od pana Taystmose po dobře vykonané práci. Většinou stačilo jen spokojené pokývání hlavou, které znamenalo větší porci večeře. Těchto okamžiků ale ubývalo – teď není spokojen vůbec s ničím.
Je těžké to tu zvládnout, hlavně psychicky. Vždy, když už si myslím, že nemám sílu vydržet dál, vzpomenu si na Lorie. Ona by nechtěla, abych to vzdal tak lehce. Musím ještě bojovat.
Celé dny trávím venku na přímém slunci, což má za následek to, že jsem téměř dokonale opálený, což na Subterii byla spíše vzácnost. Počasí tam bylo většinou nepříznivé. Celkově jsem za dobu, co jsem tady, nabral docela dost svalové hmoty. Kéž by mě tak viděla Lorie. Vždycky tvrdila, že vypadám jako dospělý muž, že mám sílu jako kůň a práce zastanu za dva. To ale nebylo nic proti tomu, co se ze mě stalo tady.
--
Slunce se již dávno schovalo za obzor a krajinu pohltila tma. Ležel jsem na své dřevěné posteli a pokoušel jsem se usnout. Z nějakého důvodu se mi to ale nedařilo. Pokaždé usnu hned, jakmile si lehnu. Dnes jsem se musel několikrát převalit ze strany na stranu a také vyzkoušet mnoho různých poloh, než se mi podařilo usnout.
Tedy jen na chvíli. Probudily mě něčí kroky, které se ozývaly ze stodoly. Přibližovaly se. Slyšel jsem, jak jdou dolů ze schodů. Klika se pomalu snižovala a dveře zavrzaly.
