United [J.B.]

3.Chapter

Chloe

Tu noc jsem nemohla spát. Noční můry mě pronásledovaly pokaždé, když jsem zavřela oči. Pocit úzkosti jako kdyby seděl na mé hrudi a já ho nedokázala setřást. Takhle to bylo téměř každou noc. Nikdy to nebylo lepší, jak mi ostatní tvrdili, že časem bude. Prostě nebylo.

Postel pode mnou zavrzala, když jsem se posadila. Protřela jsem si svůj unavený obličej a hlasitě vydechla.

Věděla jsem, že mě to ničí. Že to takhle dál nejde. Proto jsem přišla na tohle místo. Abych tu našla odbornou pomoc. Zatím mám upřímně ale pocit, že to nebyl zase tak dobrý nápad. Je to blázinec. Jsou tu opravdu nebezpeční lidé. Ti nejhorší. A ten muž, který mi zkřížil cestu v jídelně.. Vyděsil mě.

Dnes se mi o něm zdálo.

O jeho zlomyslném úšklebku, nepříjemném zápachu, který sál z jeho těla, o lebce vedle jeho oka. A hlavně o tetování křičícího démona, který se mu snažil prodrat skrz kůži na hrudi ven na povrch, aby mi ublížil.

Špičkami bosých nohou jsem se dotkla studené podlahy. Zvedla jsem se z postele a potichu pootevřela dveře od pokoje. Na chodbě byla tma. Ani ta otravná žlutá zářivka nesvítila.

Pomalu jsem vyšla ven a nejistě našlapovala tunelovitou chodbou směrem ke společenské místnosti. Šla jsem tam proto, že už při příjezdu sem jsem si všimla, že její strop je skleněný. A já se ráda dívala na hvězdy. Z nějakého důvodu, mě vždy uklidnily a dodaly mi pocit bezpečí.

Našla jsem to.

Společenská místnost se nacházela v severním křídle kliniky Sv. Aloise Gonzaga. Říkalo se, že býval patronem mládeže. Z jakého důvodu tohle místo pojmenovali zrovna po něm, těžko říct takhle z hlavy. Hádám, že nějak se to jmenovat prostě asi muselo.

Neměla jsem v plánu usednout ani do jednoho z kožených křesel, která se tu nacházela. Jen jsem zaklonila hlavu a skrz prosklenou střechu se zahleděla na noční oblohu. Byla jiná než u nás. Byla jsem daleko od domova. Tady v Kanadě se všechno zdálo být příliš daleko.

"Ztratila ses?"

Trhla jsem sebou a polekaně se otočila za hlasem, který se ozval za mými zády.

Byl to Jason.

"Vylekal jsi mě." Šeptla jsem a ustoupila o malý krok vzad.

"Všiml jsem si, Bloncko." Zachraptěl. Jeho tvář nenaznačovala vůbec nic. Výraz v ní byl kamenný, tvrdý, zkrátka nic neříkající. Přejel mi z něj mráz po zádech.

Vypadal jako přízrak, jak tam tak stál v tom bílém oblečení. Ale ku podivu to nebyl ten typ přízraka, který by mě děsil.

"Co tu děláš?" Zeptal se a přiblížil se o kousek ke mně. Zůstala jsem stát na místě.

"Nemohla jsem spát." Tiše jsem mu odpověděla a sklonila hlavu ke svým prstům, se kterými jsem si začala nervózně pohrávat.

"První noc tady?" Znovu se mě otázal, když už stál skoro až u mě.

"Ano." Hlesla jsem a odvážila se k němu zvednout pohled.

Díval se na mě. Vlastně jsme si hleděli zpříma do očí a já měla pocit, jako kdyby o mě najednou věděl úplně všechno. Jako kdyby mi dokázal vidět až do žaludku.

Jason ve mně nevzbuzoval strach. Jen respekt. Spoustu respektu. Když se na něj podíváte, můžete spatřit velkou osobnost. A absolutní ego. Jeho sebejistý postoj, to jak se dokáže dívat zpříma do očí a neuhnout pohledem, troufnu si říct že před nikým... Byl fascinující. Chladný a temný.