United [J.B.]

8.Chapter

Chloe

Dnes ráno mi doktor Hamilton oznámil, že se rozhodl mě a Jasona v rámci naší společné terapie sestěhovat do jednoho pokoje. Jestli to je nebo není dobrý nápad je poněkud diskutabilní.

Můj osobní názor zní následovně: Hamilton nejspíš vlastní doktorát maximálně tak z blbýho plánování, nikoliv z psychologie, a vystudoval ho na univerzitě blbějch nápadů.

Mám-li být upřímná a méně sarkastická... Ve zkratce, mám z toho strach. Opravdu.

Fakt, že Jasona svým způsobem mám ve své přítomnosti ráda, nemohu popřít. Ale to pořád neznamená, že mu věřím natolik, abych dokázala v klidu usínat, zatímco spolu budeme o samotě.

...A taky nechci, aby byl u toho, až budu křičet ze spaní a mít noční můry. Nechci, aby mě viděl takhle vyděšenou. Tohle jsou věci, se kterými se musím vypřádat sama.

Někdo zaklepal na dveře od mého, vlastně našeho, pokoje. Jason?

„Slečno Wilson, máte návštěvu," oznámila mi starší žena, která bokem vstoupila do místnosti. Zamračila jsem se.

S mojí rodinou jsme měli ohledně návštěv dohodu. A zněla tak, že žádné nebudou. Ne dokud je sama nekontaktuji.

Spolu s onou ženou jsem se odebrala do místnosti, určené pro setkání pacientů s jejich blízkými. Posadila jsem se do křesla, a čekala, kdo se objeví ve dveřích. Tajně jsem doufala, že to bude děda. Protože on mi skutečně chyběl.

Sevřelo se mi hrdlo, když se dveře otevřely. Nebyl to děda.

Na moment, jsem přestala dýchat a zatočila se mi hlava. Celým tělem mi proběhl pocit, ze kterého se mi udělalo slabo. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena.

Stál tam on.

Muž, který mi zlomil srdce a ublížil způsobem, jaký slovy nedokážu popsat.

Christian.

„Chyběl jsem ti?" po tváři se mu rozlil úsměv. Ten úsměv.. Ten zatracený úsměv. A jeho hlas, který mě přiměl se třást.

Jeho černé oči, mající kořeny v Itálii, se vpíjely do těch mých.

Jeho tvář byla pořád stejně perfektní. Snědá pleť byla bez chybičky, vlasy a vousy dokonale upravené, atletická postava, která se rýsovala pod bílým upnutým trikem, byla snad svalnatější než kdy předtím, stříbrný náramek s motivem levharta kolem jeho zápěstí se zaleskl na denním světle, stejně tak jako se blýskl jeho úsměv. Do nosu mě udeřila známá vůně. Pořád ten stejný parfém. Vyvolal ve mně vzpomínky, které jsem chtěla navždy zapomenout.

Myslela jsem, že z toho návalu emocí omdlím.

„Co tady děláš?" špitla jsem. Hlas se mi zlomil. Stát mu čelem a mluvit s ním, mě ukrutně bolelo.

„Potřeboval jsem tě vidět principessa," zachraptěl Christian.

Do očí mi vhrkly slzy. To oslovení. Jak můžeš. Jak si sem jen můžeš nakráčet a znovu mi ubližovat.

„Vypadni Christiane," takhle slova pro mě byla těžká vyřknout. Protože i přes to, že mě tenhle muž zničil, jsem i tak nejvíc ze všeho na světě chtěla cítit bezpečí jeho náruče.

„Chloe, vyslechni mě,"

„Vypadni!"

„Omlouvám se principessa, strašně moc se omlouvám," Hlesl a sklonil hlavu „Odpusť, prosím,"

Zavládlo ticho. Slza mi stekla po tváři. Neviděla jsem Christiana půl roku. A i tak to strašně moc bolelo.

„Nenávidím tě," S těmito slovy jsem odešla. S rukou před pusou, abych nezačala křičet a vzlykat tak hlasitě, že by mě slyšeli i ti co tu vlastně ani nejsou. Celé mé tělo se třáslo. Hrdlo jsem měla stažené natolik, že jsem nemohla ani dýchat.

Rychle jsem doběhla do svého pokoje, ve kterém jsem se zavřela. Hned na to, jsem se svezla zády po dveřích na zem a začala trhavě vzlykat. Bolest na hrudi jakou jsem právě teď cítila, byla nesnesitelná. Jako, kdyby mi z ní někdo vyrval srdce. Na stupnici od jedné do desíti, tohle bylo devět.

Vlezla jsem si na postel a stočila se do klubíčka. Nedokázala jsem zastavit svůj hysterický pláč.

Nikdy se tu neměl ukázat. Nikdy se neměl ukázat v mém životě, neměl se tvářit, že mu na mně záleží, neměl mě nechat ho milovat, neměl mi vzít nevinnost proti mé vůli, zlomit srdce a odkopnout mě jako kus hadru. Nikdy mě neměl dostat na tohle místo.

V rukou jsem křečovitě svírala polštář. V hlavě mi proběhly všechny vzpomínky spojené s Christianem. Úplně všechny. Od začátku, až do hořkého konce. Ta bolest mě trhala na kusy. Pořád byla tak skutečná. A já s ní neuměla bojovat. Ležela jsem, a prosila, aby to už přestalo.

Jason

K Hamiltonově nápadu... Bez komentáře. Je vidět, že tu někdo opět zapojil svůj pronikavý mozek a našel geniální způsob, jak to celý dohnojit. Jak říkám. Bez komentáře.

Poněkud neurvale jsem rozrazil dveře od svého nového bydlení, které budu od teď sdílet s Chloe. Ovšem to, v jakém stavu jsem ji tam našel, jsem rozhodně nečekal.

Plakala. Strašně moc.

„Bloncko?" opatrně jsem ji oslovil. Přistoupil jsem blíž k její posteli, když nereagovala.

„Chloe," hlesl jsem a přidřepl si k ní.

Celá se třásla, jak moc brečela. Při pohledu na ní, mě z nějakého důvodu píchlo u srdce. Nevěděl jsem, jak jí mám pomoct.

„Oh Chloe," povzdechl jsem si. „Zlatíčko, co se děje?" Vzal jsem její malou dlaň do té své a políbil jí hřbet ruky. Neucukla. Naopak se mě pevně chytila.

„Jsem tady Chloe, budeš v pohodě," Zamrmlal jsem a palcem ji jemně pohladil.

Vzhlédla ke mně. V očích se jí odrážela bolest. A nejen ta. Byla v nich spousta emocí. Příliš na to, abych je všechny dokázal rozpoznat.

Pohybem jsem jí naznačil, že se chystám lehnout si na postel vedle ní. Neodehnala mě, neprotestovala. Prostě mě nechala. Nevěděl jsem, co všechno si můžu dovolit. A tak jsem jen zůstal ležet čelem k ní, držel ji za ruku a šeptal jí do tváře konejšivá slova, dokud se neuklidnila a neusnula.

Tohle bude ještě hodně složitý. A já nechápal vůbec nic.

Zdravím mé milované čtenářky, máte plné právo být naštvané za to, že jsem se tak dlouho neozvala. Něco mi do toho vlezlo. No, spíš někdo. ...Jo, úplně to nedopadlo. Nicméně bych stejně tohle story ráda dokončila, po téměř třech letech, jako bylo by na čase. Asi jsem k němu potřebovala nějakým způsobem dospět. A za ty tři roky se odehrálo dost věcí, co si budeme. Od prvních lásek a omylů, zlomených srdcí, přes nenávist až k odpuštění, fázi už jsem konečně v pohodě, následného repete těch samých chyb, akorát s někým jiným.. A tak. Proč to píšu, nemám tušení. Asi vás tady beru jako takovou rodinu. Každopádně doufám, že teď už mi dokončení tohohle story konečně vyjde. Jsme v tom spolu :*

-Car