United [J.B.]

2.Chapter

Chloe

Když mě ta stejná stará vrásčitá žena po mém prvním sezení s doktorem Hamiltonem místo do pokoje, ve kterém budu po následujících pár měsíců pobývat, zavedla před velké dveře z tmavého dřeva, za nimiž se soudě podle ruchu co se zpoza nich ozýval, nacházela jídelna, na moment jsem dnes už poněkolikáté, ztuhla na místě.

"Snad nejste nervózní, má drahá?" Zadívala se na mě ošetřovatelka svým pátravým pohledem, z něhož mě mrazilo.

Při představě, že se budu muset vypořádat se spoustou pohledů od ostatních pacientů, kteří si všichni budou chtít prohlédnout toho vyplašeného nováčka, se mi dělalo mdlo.

Abych pravdu řekla, tak bych teď nejradši utekla a v duchu jsem si nadávala za to, že jsem za brány tohohle ústavu vůbec vkročila. Kontakt s těmi lidmi, s těmi nemocnými lidmi, od kterých nevíte co očekávat, mě vážně děsil.

Už to, že jsem se při odchodu z kanceláře mého doktora díky mé nešikovnosti srazila s tím klukem, mi pro dnešek zcela stačilo. Protože ve chvíli, kdy moje tělo narazilo do jeho pevné vypracované hrudi, se mi roztřásla kolena strachy. Byl to muž. A já měla hrůzu z toho, že by se mě měl ještě někdy nějaký dotknout a znovu mi ublížit.

Jsem přesvědčená o tom, že když se naše oči setkaly, tak v těch mých musel vidět všechno. To jak se ho bojím a tím se jen utvrdit ve svém postavení vůči mně. V tom, že je silnější a že já jsem tady ta bezbranná a zranitelná. A přesně tak jsem se cítila. A to že to ze mě určitě cítil i on.. Rozhodně není dobře.

Pokud je jeden z těch vážně narušených bláznů a monster, bude se mě snažit ulovit. A já mu připravila pole pro perfektní hru. Takže to že jsem na tomhle místě.. Mě možná ohrožuje více než kdybych byla venku.

Ach bože Chloe, takhle nemůžeš přemýšlet. Ne hned první den proboha. Nic se ti nestane. Jsi tu v bezpečí. Tečka.

"Jenom trošku." Zalhala jsem a na sucho polkla.

"Zanedlouho už to pro vás bude obyčejná rutina." Řekla prostým tónem a otevřela ty veliké dveře.

Přede mnou se rozprostírala obrovská jídelna nacpaná k prasknutí lidmi a bílém oblečení. Všichni seděli u kulatých stolů a večeřeli. Pravděpodobně nějakou směs s rýží. Jak pěkné. Snad to maso v ní nebude lidské.

"Jen do toho, drahá. Popadněte tác a vyzvedněte si svou večeři." Pobídla mě ošetřovatelka a sama se odebrala ke stolu pro zaměstnance.

Dlouze jsem vydechla před tím, než jsem přinutila své nohy k tomu, aby se daly do pohybu. Nestačila jsem se zařadit ani do dlouhé táhlé fronty, když jsem v břiše ucítila velmi divný pocit.

Někdo se na mě díval. Doslova mě probodával pohledem. Hladovým. Nepříjemně jsem se ošila.

Ne Chloe. Přestaň. Jsi velká holka, tohle dokážeš.

Ale ten nepříjemný pocit se mě stále držel. Bylo to, jako kdyby se mi přímo zahlodával hluboko do břicha a já nedokázala myslet na nic jiného. Neměla jsem odvahu se ohlédnout, a už vůbec ne, přejet pohledem lidi po místnosti abych našla toho, jehož zírání mě tolik děsilo.

Jenomže to už jsem ani nemusela.

"Ahoj maličká," Těsně před špičkami mých bot se najednou objevil pár cizích nohou a na mě padl stín. Z toho hlasu mi po celém těle přeběhl mráz. Byl natolik slizský a odporný, a to ani nemluvím o tom nepříjemném zápachu pižma, který z něj sál

Ustrašeně jsem k němu vzhlédla a spatřila tvář onoho muže. Na hlavě měl místo vlasů pleš, vedle oka, jehož barvu jsem nedokázala identifikovat, neboť byla natolik zvláštní a děsivá, měl vytetovanou malou lebku. Na tváři měl nechutný úšklebek a cenil na mě řadu svých místy prohnilých zubů.

"podívejme se na tebe." Hladovým pohledem mě přejel od hlavy až k patě, při čemž si jazykem olízl spodní ret. Vůbec se mi to nelíbilo.

Nedokázala jsem se mu dál dívat do tváře, proto jsem se zaměřila na jeho hruď. Pod bílým trikem se rýsovalo další tetování. A pokud jsem si myslela, že jsem už tak dost vylekaná, tak ne. Došla jsem k závěru, že mohu být ještě o dost víc.

To tetování. Byla to tvář. Tvář démona, který křičí a snaží se prodrat ven na povrch. Bylo to samotné zlo.

"Ale copak copak, snad se mě nebojíš." Opět se na mě zazubil a naklonil se ke mě. Trhla jsem sebou a než jsem stačila ustoupit dozadu tak.. On si mě prostě.. Očichal.

"Do prdele," Vzrušeně zavrčel.

"voníš tak dobře." Přivřel oči a zaklonil hlavu.

"Jestlipak takhle voní i ta tvoje malá kundička, co?" A bylo to tady. Díval se na mě jako na maso. Zalapala jsem po dechu a chtěla začít křičet. Instinktivně jsem ustoupila vzad, ale do někoho jsem vrazila.

Polekaně jsem trhla tělem, směrem k člověku co stál za mnou ve velmi těsné blízkosti.

"Dnes už podruhé, Bloncko." Byl to ten kluk, kterého jsem potkala při odchodu od Hamiltona. Díval se na mě klidným pohledem a jeho rty naznačovali mírný úšklebek.

Ale tenhle kluk.. Měl jednoduše andělskou tvář. A jeho karamelové oči, mě znovu uchvátili. Tak jako předtím.

"Tahle je moje, Jasone." Ozval se ten odporný muž a se zaťatými pěstmi vrhal na "Jasona" očima blesky.

Všimla jsem si Jasonovi zatnuté čelisti a tvrdého pohledu, který se mu vehnal do tváře. Bylo jasné, kdo z nich je tu Alfa.

"Omyl Russele. Na to aby ses k ní přiblížil se svým malým pérem je až příliš krásná." Řekl ledovým hlasem.

"Ani se jí nedotkneš, rozumíš?" Šel z něj strach, když to říkal. A respekt. Byl tak chladný.

"Do hajzlu s tebou McCanne." Zavrčel Russel a s odplivnutím odešel.

Byla jsem v šoku. Stála jsem na místě neschopná pohybu.

"Doufám, že tě moc nevystrašil, Bloncko." Zachraptěl směrem ke mě Jason a já se mu odvážila podívat do tváře.

"Trochu." Špitla jsem.

"Nedovolí si na tebe sáhnout." Pronesl to s takovou jistotou v hlase až jsem tomu možná sama uvěřila.

"Jsem Jason McCann." Natáhl ke mě svou ruku a já k němu vzhlédla. Čekal co udělám.

"Chloe. Chloe Wilson." Podala jsem mu tu svou.

Takže čágo šílenci!:P Ano ano.. Shame on me a facka facka, za to čekání, ale hej.. Napsala jsem to :D A upřímně teď jsem třeba rozhodnutá to vážně dokončit :D No, zdá se, že s Russelem budou ještě problémky. Co říkáte na Jasona a Chloe hm? Zatím, kulíšci :P -Car