United [J.B.]

The Pilot

Chloe

"Sem odevzdejte všechny své osobní věci," Řekla starší vrásčitá žena s ostrými rysy a ukazovala na něco co připomínalo malý trezor. 

Váhavě jsem do něj vložila svůj mobil a poté i stříbrné náušnice. 

 "Děkuji," Kývla a věci zamkla do již jmenovaného trezoru černé barvy. Klíč pověsila kamsi na stěnu, kde už jich bylo spoustu a poté se opět otočila směrem ke mě. Z jejího pohledu mě mrazilo.   

Navlékla mě do nějakého jejich oblečení, které vonělo po aviváži a skládalo se z jednoduchého bílého trika s krátkým rukávem a tmavých kalhot. Vsadím se, že všichni tady to nosí. Tak aby nikdo nevybočoval z řady. Teď už mi nic nepatří. Jsem stejná jako zbytek těch co se tu léčí.

Blázni. Schizofrenici. Vrazi. Násilníci. 

Nepříjemně jsem se otřepala.

"A teď pojďte prosím se mnou. Doktor Hamilton vás přijme," Otočila se na patě a rukou mi naznačila, abych ji následovala. 

Počkat, cože?

"K-kdo je doktor Hamilton?" Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. 

"Přeci váš psychiatr, drahoušku." Poklidně se na mě pousmála. Bohužel, její klid jsem tedy rozhodně nesdílela. 

"Tak pojďte," Vybídla mě a rozešla se napříč dlouhou chodbou. S výdechem jsem zavřela oči.

Ty víš že to musíš udělat. Potřebuješ pomoc. No jo vždyť jo, já to přece vím! 

Frustrovaně jsem si protřela obličej a vyrazila pomalu kupředu. 

Měla jsem strach. Nohy se mi třásly už jenom z pomyšlení na to, že budu muset mluvit s nějakým mužem a hlavně z toho, že jsem se dobrovolně vrhla do téhle jámy, ze které se v nejbližší době nedostanu. 

Tohle nebyl dobrý nápad. Neměla jsem sem chodit. 

Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe. Bílé holé zdi, dlouhé tmavé chodby, osvětlené pouze nějakou téměř vyhaslou zářivkou, zápach saponátu.. Tohle místo mi nahánělo husí kůži. 

Trhla jsem sebou, když ta žena zaklepala na protější dveře. Zadržela jsem dech ve chvíli kdy se otevřeli. 

Stál v nich muž okolo pětačtyřiceti, s tmavými vlasy, mírným strništěm, brýlemi posazenými na nose, v tmavých společenských kalhotách a bílém plášti, pod nímž měl košili a modrou kravatu. Působil na mě přirozeným respektem a charisma mu rozhodně nechybělo. 

"Oh, ty budeš nejspíš Chloe." Přátelsky se na mě pousmál, zatímco já se na něj jen strnule dívala. 

"Jsem doktor Hamilton. A po dobu co zůstaneš tady budu tvým lékařem." Řekl a natáhl ke mě pravou ruku. 

Měla jsem v sobě silné nutkání couvnout už od té doby co se objevil ve dveřích. A teď se znovu ozvalo. Jenomže tentokrát jsem opravdu ucouvla.

 Nedokázala jsem jeho ruku přijmout, a už vůbec ne se mu byť jen podívat do očí. Na to jsem z něj měla až příliš.. Jak to říct? Zkrátka jsem se necítila dobře.

A proto jsem raději sklopila hlavu, abych unikla jeho pohledu. Trochu jsem se za to co jsem udělala, nebo spíš neudělala, styděla. Ale nešlo to.  

"To je v pořádku Chloe, nic se nestalo." Stále mluvil tím přátelským tónem jako před tím. 

"Pojď dál prosím, rád bych si s tebou promluvil." Uvolnil prostor mezi dveřmi své kanceláře a rukou mi naznačil, abych vešla dovnitř. 

Nasucho jsem polkla a i přes to, že mé nohy doslova zamrzly na místě, jsem pomalu vešla dovnitř. 

Kancelář doktora Hamiltona na mě působila zvláštně. Sice je pravda, že už jsem se tu cítila méně nepříjemně než na chodbě, ale pořád to tady bylo děsivý. 

Na podlaze byl natažený velký červený koberec, pracovní stůl z tmavého dřeva se nacházel před velikým proskleným oknem a byly u něj dvě židle. -Jedna pro doktora, druhá pro pacienta. Na stěnách visely obrazy, které do mě zabodávali svoje pohledy. Fuj. Po straně místnosti se nacházela veliká knihovna se spoustou knih. Jaké překvapení. 

Čtení o magorech! Zařvalo moje podvědomí.

"Prosím Chloe, posaď se." Pokynul mi doktor Hamilton a sám se posadil naproti mě. 

Sedla jsem si do koženého křesla a odvážila se na něj podívat zpříma. Pousmál se. 

"Máš ráda lékořicové bonbóny? Já se po nich mohu utlouct. Tady, nabídni si." Nahnul se ke mě přes stůl a podal mi mísu plnou lékořicových bonbónů. Špičkami prstů jsem v ní váhavě zalovila a schovala si jeden do dlaní. Lékořici jsem vlastně měla docela ráda. 

"Děkuju," Špitla jsem potichu. 

Jestli čekal, že mi nějaký bonbón pomůže v tom, aby se mi přestaly třást strachem nohy, tak se spletl.  

"Nejsi zrovna typ člověka, který hodně mluví, že?" S pobaveným úsměvem přizvedl jedno obočí. Pokývala jsem hlavou a znovu sklopila pohled. Vážně jsem z celého tohohle místa měla skoro až hrůzu. 

"Dobrá Chloe," Nadechl se a usadil hlouběji do křesla. 

"Proč mi neřekneš co tě trápí?" 

Moji drazí šnečíci... Tímto vás vítám u United. Wau!:P Vím, že jsem vás nechala dlouho čekat na první kapitolu (která btw podle mě stojí za hovno), ale je to tady a my společně rozjíždíme nový story!:P Ruky hore kdo se těší!:D Já nejvíc, samozřejmě.. :D :D Chtěla bych od vás abyste mi napsali nějaké vaše pocity, jak to vnímáte, a taky to, co od tohohle story třeba očekáváte:) Nicméně doufám, že vás nezklamu.. Brzo  u dalšího dílu!:P Čágo šílenci!

 -Car