United [J.B.]

4.Chapter

Chloe

„Spala jsi dnes dobře, Chloe?" Zeptal se mě doktor Hamilton, který seděl s podepřenou bradou v křesle naproti mně. Škubla jsem sebou, neboť mě vytrhl z přemýšlení.

„Vlastně ani moc ne," Přiznala jsem a sklopila hlavu.

Abych byla upřímná, potom co se odehrálo mezi mnou a Jasonem na té střeše, jsem jen ležela v posteli a nechávala slzy stékat po tvářích. A když jsem náhodou na malou chvíli usnula, probudil mě zlý sen.

Cítila jsem se strašně. Tak zrazeně a ublíženě. Znechuceně a naštvaně.

Byla jsem naštvaná sama na sebe. Všechno uvnitř mi říkalo „A co sis jako myslela, ty hloupá holko? Že si s tebou bude povídat?" jo, myslela. Doufala. Věřila. Jsem vážně hloupá.

„První noc v nové posteli je vždy náročná." Konstatoval Hamilton a věnoval mi chápavé přikývnutí.

Jasně, obzvláště pokud po vás za tu první noc stihne ještě někdo vyjet.

Když mě Jason pod sebe najednou z ničeho nic povalil a své rty hladově přitiskl k mému krku, dostala jsem strach. Vyděsilo mě, jak byl najednou tak prudký a plný chtíče. Takže jsem prostě zpanikařila.

Bylo to, jako když se ke mně takhle zachoval Christian. A tenkrát to neskončilo u toho, že mě prostě nechal jít.

Ošila jsem se nad nepříjemnými vzpomínkami a zároveň se usadila hlouběji do koženého křesla.

„Chloe, rád bych s tebou blíže probral tvé trauma." Řekl můj doktor a sledoval mou reakci. Zamračila jsem se.

„Nejsem si jistá, jestli o tom dokážu mluvit." Hlesla jsem. Byly věci, které jsem prostě nedokázala vyslovit. Nevěděla jsem jak, a nejspíš jsem si jich taky spoustu nechtěla ani přiznat.

„Tomu samozřejmě úplně rozumím," Přikývl mi Hamilton.

„ale jde to Chloe, že jakmile dokážeme věci pojmenovat a vyslovit, tak se tím postupně osvobodíme." Vysvětlil mi klidným a rozvážným hlasem.

„Jenomže co když to.. Prostě nejde?" Tohle je něco, o čem nedokážu jen tak s někým mluvit. Je to příliš osobní, nepříjemné a bolestivé. A mluvení oživuje vzpomínky. Ty které bych raději nechala pohřebené.

„Chce to čas. Jakmile budeš připravená a budeš o tom chtít mluvit, můžeme to společně probrat. Co ty na to?" Povzbudivě se na mě pousmál. Přikývla jsem a malý úsměv mu oplatila.

Doktor Hamilton, mi jistým způsobem připomínal mého tátu. Ti dva měli podobná gesta, dokonce se občas zatvářil přesně jako táta. Takže v jeho případě, jsem se necítila jako kořist. Působil jako člověk, který to s vámi myslí dobře, a nejen proto, aby si na vás nahnal dobrou pověst. Ale upřímně.

„Všiml jsem si, že máš zajímavé datum narození." Pronesl, nejspíš pro odlehčení atmosféry, listujíc mou složkou.

„Co je na něm?" Nechápavě jsem se zasmála.

„Jen se mi zalíbilo, jak jdou ta čísla po sobě," Potřepal hlavou a složku zase zavřel. „6. 7. 1998. Pěkné."

„Kdy máte narozeniny vy?" Zeptala jsem se ze zdvořilosti, abych nezabila jeho pokus a normální konverzaci.

„V lednu. Takže jsem nikdy nemohl mít narozeninovou párty ve stylu BBQ." Řekl poněkud zklamaně, čemuž jsme se oba zasmáli.

„Uvidíme se zase zítra Chloe," Usmál se a podal mi misku s lékořicovými bonbóny. Jeden jsem si s krátkým „děkuji," vzala.