United [J.B.]

5.Chapter

Jason

S kapsami narvanými lékořicovými bonbony, jsem zamyšleně procházel chodbou vedoucí z Hamiltonovy kanceláře. Jeden z těch lékořicí nasáklých ohavností, jsem si vyndal z kapsy a začal si s ním nevědomky pohrávat mezi prsty.

Tak nějak jsem zpracovával informace, které na mě Hamilton vybalil.

Abychom si to shrnuli.. Za prvé: Chloe je tady, protože ji někdo znásilnil a ona neví co s tim. Za druhé: Hamilton dostal pokřivený nápad, ve kterém v hlavní roli hodlá představit mě, coby něco jako psychologa, nespíš proto, že stárne a vlastní mozek mu zakrňuje... Nebo se taky rozhodl vyzkoušet, kolik toho vydržím a jak moc se dokážu a nedokážu ovládat.

Ať už je to jak chce, jeho plán angažovat mě v kauze „Pomozme Chloe dostat se přes její trauma" není jeden z nejlepších. Kdyby tenhle chlap měl něco režírovat, tak to v životě nikam nedotáhne, protože si blbě nacastuje hlavní role. Což ostatně udělal i teď.

Moje myšlenky se ubíraly všelijakými směry, ale ve finále, jsem stejně nedokázal vydedukovat, co že to po mně ten chlap vlastně chce.

Na druhou stranu, vidina slibované svobody za to, že v podstatě pouze pomůžu zraněný holce přenést se přes její problém, není zase tak špatná. Otázkou ovšem je, jestli se i Chloe rozhodne sehrát svou roli potřebnou k tomu, abychom odsud mohli oba vypadnout. A to je hodně velké „jestli".

Dále se pak ptám, jak to mám k čertu asi udělat, co? Řekněme si narovinu, že včera večer jsem si to u ní poněkud podělal. Takže pokud se tady nenabízí možnost skočit do stroje času a dát si facku na probrání před tím, než se na Chloe vrhnu a celý to dohnojim.. Pak to asi fakt zrovna jednoduchý nebude.

Frustrovaně jsem zavrčel sám nad sebou a prohrábl si své dozadu nagelované vlasy, které i přes ten čas strávený tady, kdy jsem si je musel amatérsky zastřihovat sám, neztrácely na kráse. Hotovej lev salónů, Jasone.

Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, vložil jsem si do úst jeden z těch bonbónu, které jsem nakradl u Hamiltona, abych si jimi mohl vypočítavě uplácet Chloe.

Chuť, která se mi rozlila po jazyku mě vytrhla z limbu. Znechuceně jsem se zašklebil a tu lékořicovou věc vyplivl. S tím, že zůstala ležet na podlaze chodby, jsem si velké starosti nedělal a pokračoval ve své cestě. Fuj, mimochodem.

Velkými dřevěnými dveřmi jsem proklouzl do jídelny, která byla přeplněná ostatními pacienty. No bezva.

S protočením očí jsem otráveně vyrazil vstříc frontě na výdej jídla a nezapomněl u toho potichu zanadávat na Hamiltona, který mě zdržel. Když už jsme zase u něj, ten si musel vystudovat doktorát možná tak z blbýho plánování na něčí univerzitě blbejch nápadů. To by totiž odpovídalo.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, hledajíc prázdný stůl, když v tom jsem spatřil ty známé světlé vlasy. Chloe ke mně seděla zády a vidličkou se přehrabovala v jídle, nad čímž jsem se uškrnul.

I na tu dálku jsem ale zaznamenal takové zvláštní napětí sající z jejího těla. Seděla strnule a hlavu měla až příliš skloněnou. Dělá to často. Obzvláště pokud se cítí nepříjemně.

Nemusel jsem dlouho hledat příčinu jejího chování. V rohu místnosti stál Russel, zády opřený o zeď, a doslova Chloe hltal hladovým pohledem. Zatnul jsem čelist.

Tenhle chlap, je magor. Vážně. Není jako většina lidí tady. Je na něm něco, co vám říká, že tenhle člověk, je monstrum. A ne to, které vás bude strašit po nocích, ale jedno z těch skutečných, která žijí vedle vás. O to je děsivější.