United [J.B.]

7.Chapter

Jason

Znuděn a zcela úplně otráven jsem následujícího rána téměř ležel v Hamiltonově křesle a totálně sabotoval jeho snahu o to, vést se mnou nějaký smysluplný rozhovor. Troufnu si říct, že dokonce víc než kdy jindy.

Neměl jsem náladu si do něj ani rýpnout, natož abych s ním cokoliv rozebíral. Na to jsem byl až příliš zahloubaný ve vlastních myšlenkách, jenž se neustále točily jen a jen kolem Chloe, kterou jsem nemohl dostat z hlavy.

„A jak to jde s Chloe, Jasone?" Hamilton opět projevil snahu navázat diskusi. Nadzvedl jsem obočí. To jako čeká, že mu budu dopodrobna podávat hlášení o každém našem setkání nebo rozhovoru?...No to ať čeká.

„Dělám na tom," Odpověděl jsem bez většího zájmu a založil si ruce na hrudi.

„Děláš na tom?" Hamilton si sundal z nosu své brýle. „Mám to chápat tak, že se s ní pokoušíš navazovat kontakt?" Pokračoval s další otázkou.

„Jo, nějak tak." S úšklebkem jsem si odfrkl.

Aby bylo jasno, doteď nechápu, jak jsem se dokázal včera večer udržet, nezabít Russela, nezlíbat Chloe a vydržet vedle ní jen tak sedět a ukazovat jí hvězdy. Protože pokušení, které se mnou lomcovalo, opravdu nebylo malé.

„To je skvělé, Jasone" Uznale pokýval Hamilton hlavou a něco si poznamenal do toho svého notýsku. I když já osobně si myslím, že to není pouhý notes, ale spíš nějaká zvrácenější podoba dívčího deníčku. A do pekla se mnou, jestli se pletu.

„Mohl bys mi říct, co je předmětem tvých pokusů o navození konverzace s Chloe?" Zamračil jsem se, když s neskrývavou zvědavostí v očích a tužkou nad papírem napjatě čekal na mojí odpověď.

Tohle nejsou Upíří deníky, slečno Gilbert.

„No, začal jsem tím, že jsem jí řekl o naší dohodě." Pohodil jsem rameny. Hamilton se rozkašlal, jelikož mu nejspíš právě zaskočila vlastní slinička. Znovu jsem dnes už poněkolikáté tázavě nadzvedl obočí.

„Cože jsi?!" Vyhrkl vyděšeně v záchvatu kašle.

„Řekl jsem jí všechno, co má bejt?" Nechápavě jsem rozhodil rukama.

„Sám jste prve říkal, že Chloe potřebuje někoho, komu bude moc věřit, nebo ne?" Použil jsem slova stále dávícího se Hamiltona.

„Takže podle mě, jsem udělal dobře, když jsem jí řekl pravdu a zbytečně s ní nehrál nějakou vaši směšnou hru, na kterou by stejně dřív nebo pozdějc-," Zarazil jsem se uprostřed nedokončené věty, jelikož mi malinko vadilo, jak mi Hamilton kuckal do výkladu.

„...Nechcete praštit?" Natočil jsem hlavu bokem, sledujíc svého doktora, jak se pere se záchvatem kašle a nestačil se divit, co udělá jedna slinča.

Hamilton jenom zvedl ruku v obraném gestu na znamení, že nechce.

Protočil jsem očima a čisté dobroty srdce a taky možná trochu podrážděnosti ušních bubínků, mu natočil sklenici vody a tu mu následně podal do rukou.

Děkovně se na mě podíval.

Když byl schopen opět normálně mluvit, poupravil si kravatu, brýle nasadil zpět na nos a hlasitě vydechl.

„...A jak na to Chloe reagovala?" Zeptal se opatrně, s trochou provinilosti v hlase.

„Pravděpodobně se s vámi nějakou dobu nebude bavit." Konstatoval jsem, krčíc u toho rameny.