United [J.B.]

1.Chapter

Jason

Víte co je na životě k smíchu? Ta jeho nestálost.

Jeden večer pícháte nějakou blonďatou čubku a ten další, sedíte zavřený na tady. Jak tomu říkají oni - "klinika svatého Aloise Gonzaga". Ale já osobně dávám přednost výrazu Svatá Psycho.

Deset měsíců. Deset svinskejch měsíců tady trčim zavřenej a den co den poslouchám ty jejich idiotský kecy o tom, že si nemůžu brát všechno co chci. Omyl. Nezapomínejte kdo jsem. Vždycky jsem si dělal věci po svým a jen co se odsud dostanu, tak zase budu. To si kurva pamatujte.

Já že jsem sexuální delikvent? Tsch, tohle se mě dotklo.. Každej normální chlap si potřebuje zapíchat, a jestli ne, tak má kurva nějakej problém. Takže ten váš zasranej modus operandi ve stylu "když mu budeme každej den cpát do hlavy sračky a do držky prášky, tak se změní" si strčte do prdele.

Těžké dveře od mého pokoje zavrzaly a já upřel svůj temný pohled na osobu, která v nich stála.

"Je čas na vaše sezení s doktorem Hamiltonem, Jasone." Oznámil mi poloplešatej chlápek v bílým mondúru a pohybem ruky mě vyzval, abych vyšel ven na chodbu a následoval ho. Tak jako to dělává každej den.

S mírným protočením očí jsem se zvedl z postele a udělal to, co po mě chtěl.

Je k smíchu jak se bojí za mnou posílat mladé sestřičky. Nejspíš si myslí, že bych je tady opřel o dveře a pořádně tvrdě opíchal. Oh, kurva že bych to udělal. To ale ovšem s mojí diagnózou nemá nic společnýho. Je to totiž obyčejná chlapská potřeba. Tudíž pokud nám nedopřejí to co chceme, to co potřebujeme.. Trpíme frustrací a podrážděním. Tak jako já posledních deset měsíců.

Takže jo, opíchal bych první která by mi přišla do rány a bylo by mi kurva jedno, jestli chce nebo ne.

Se zavřenýma očima jsem kráčel temnou chodbou vedoucí do Hamiltonovi kanceláře, a počítal svoje kroky. Tak jako každý den. Za tu dobu co tu jsem, znám tuhle cestu tak dobře, že přesně vím kde se zrovna pohybuju a jak dlouho ještě půjdu, aniž bych musel používat svůj zrak.

Ale dnes to bylo v něčem jiné. Obvykle se tu nepotkávám s žádnými jinými osoba, obzvláště ne s dívkami, protože dávají sakra pozor na to, abych se k žádné nemohl přiblížit. Parchanti. Ale ta velice specifická lehká vůně, která se vznášela kolem mě, dostatečně prokazovala blízkou přítomnost ženského pohlaví.

A v momentě kdy už jsem chtěl otevřít oči abych se přesvědčil, že se mě můj vlastní mozek nesnaží oblbovat, do mé hrudě někdo narazil.

Otevřel jsem své oči a můj pohled padl do zářivě modrých cizích očí, které na mě ustrašeně hleděly a na drobné štíhlé tělo, které jako kdyby ve chvíli kdy do mě narazila, úplně zamrzlo, a v neposlední řadě také na dlouhé světlé vlasy, jejichž pár pramínků jí spadalo do krásné jemné a nevinné tváře. Znovu jsem se zahleděl na ty oceánové duhovky, které kdyby chtěli, dokázali by svojí krásou zabíjet.

Byla nádherná. Perfektní. Dokonalá..  

Ale něco jsem v těch jejích očích viděl. Byl to strach. A nemyslím takový ten moment zaváhání kdy do někoho narazíte a než váš mozek zpracuje všechna data a vypořádá se s tím malým šokem před tím, než dokáže opět reálně uvažovat, a vy se tomu člověku omluvíte.

Ne. Tohle byl skutečný strach. Strach ze mě. Proč se mě bála? Věděla snad kdo jsem? Blbost.

Zachytil jsem na sobě varovný pohled staré ošklivé ženy, která tu na ni pravděpodobně měla dávat pozor a také pohled ošetřovatele, který měl zase hlídat mě. Proto jsem se pro dnešek rozhodl být "hodným Jasonem".

Naposledy jsem pohlédl do její tváře před tím, než jsem jí odhrnul pramen světlounkých vlasů, zatímco ona se na mě vyděšeně, těkajíc pohledem dívala. S malý úšklebkem jsem zachraptěl; "Opatrně bloncko, ať si neublížíš."

Poté jsem od ní odstoupil ač uznávám, nechtěl jsem, a pokračoval dál ve své cestě, zanechávajíc ji zmatenou. Nedokázal jsem se za ní neohlédnout, protože i ten krátký moment stačil k tomu, aby mě úplně uchvátila.

A v tuhle chvíli jsem už věděl, že bude moje.

~~~~~~

"Jak se dnes cítíš Jasone?" Zeptal se mě s optimistickým úsměvem na tváři Hamilton, zatímco usedal do křesla.  

Nepřítomně jsem pohodil rameny a spíše než seděl v křesle jsem v něm s nezájmem ležel.

"Víš, připadáš mi trochu.. podrážděný a napjatý." Konstatoval a dlouze si mě prohlédl, jako kdyby čekal že mu tady vyleju srdíčko. To určitě.

"Jo, říká se tomu frustrace." Nevrle jsem odsekl.

"Každý máme svoje potřeby, a pokud nedochází k jejich uspokojování, trpíme pak frustrací. To byste měl jako psychiatr vědět." Spokojený se svojí definicí jsem se falešně usmál na Hamiltona, který si mě stále zkoumavě prohlížel a mnul si přitom zamyšleně bradu.

"Jistěže," Odtušil a usmál se. Nemám na něj náladu. Chci šukat.

"Takže říkáš že ti tady něco schází?" Zeptal se se zájmem. Předstíraným zájmem, který mu ani v nejmenším nežeru.

"Sakra, že jo." Nepříjemně jsem zavrčel.

"V tom případě prosím, pověz mi co." Vyzval mě a já zatnul čelist.

"Řekl bych, že přesně víte co myslím." 

"Ano, to vím." Přikývl.

"Ale jak už jsem ti několikrát řekl, s tím si dokážeš poradit sám." Úsměv se mu z tváře nevytratil ani teď a já měl obrovskou chuť ho do ní praštit.

Naštvaně jsem si odfrkl a potřepal hlavou.

"Kdo byla ta dívka kterou jsem potkal na chodbě?" Zeptal jsem se a na Hamiltonovi bylo poznat, že ho moje otázka nepříjemně překvapila.

"Jak jistě víš, nejsi můj jediný pacient, Jasone." Odpověděl mi s lehkostí v hlase a já nad ním protočil očima.

"Proč je tady?" Nenechal jsem se jenom tak jednoduše odbýt.

"To ti nemohu říct. Lékařské tajemství." Pokrčil rameny a já znovu protočil očima. Kecá.

"Jasně." Zamručel jsem a přestal mu věnovat pozornost. Chci vědět, kdo to je. Nic víc mě dneska nezajímá.

"Jmenuje se Chloe." Promluvil po chvíli do ticha Hamilton a já k němu s menším zájmem přesměroval svůj pohled. Chloe.

"A hádám, že na tebe udělala dojem, jinak by ses nejspíš neptal." S očekáváním na mě hleděl, já jsem však nic neřekl a jenom mu pokývl.

Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Znovu jsem si vybavil její krásnou tvář a nevinnost v jejích očích. Na nic jiného jsem se nesoustředil. Chloe. Moje Chloe.

Takže čágo prasandy!:D Ti  z vás, kteří se tak moc těšili na Jasona se konečně dočkali:P Co na něj říkáte? A co si myslíte o jeho zájmu o Chloe?:P A vůbec, jak se všichni máte?:D  Vzhledem k tomu, že jsme se poměrně dlouho neviděli, je asi na místě se zeptat:D:D Nicméně, doufám, že teď budu mít už víc času na psaní a tak budou kapitoly vycházet častěji:) Tak zatím mrožíci:* 

-Car