Nejlepší rok v Bradavicích (nebude dokončeno)

11. Kapitola - Rozhovor

414 slov

Opatrně jsem zaklepala na dveře jedné z chlapeckých ložnic. Byli to dveře ložnice, kterou obývali čtyři velmi dobří kamarádi. Všichni studenti Bradavic je měli rádi. Jen jedna dívka je ze srdce nenáviděla. Byla to dívka s rudými vlasy a se smaragdově zelenýma očima. Byla jsem to já.
Tiše jsem otevřela dveře ložnice Pobertů. Na jedné z postelí seděl chlapec, kvůli kterému tu teď stojím. Je to chlapec s věčně rozcuchanými černými vlasy.
To on dnes promluvil jako první a tím zahájil naši, pro mě velmi nepříjemnou, konverzaci.
"Lilyan, co tady děláš?"
Lilyan. Své křestní jméno jsem z jeho úst slyšela už podruhé během posledních dvou týdnů.
Trochu jsem znejistěla. Opravdu chci udělat to, co se chystám udělat? Samozřejmě, že ne. Ale soutěž je soutěž.
Po nějaké době koukání z očí do očí jsem se konečně odhodlala promluvit.
"Pottere, já, já... Půjdu s tebou na to rande."
Ta slova ze mě vypadla dřív, než jsem je stihla zastavit. A chtěla jsem to vůbec udělat? Začervenala jsem se.

Z pohledu Jamese Pottera:
Cože? Co se to právě děje? Lily, tta krásná Lily chce se mnou jít na rande. Řekla to... A myslela to vůbec vážně? Asi ne. Uvědomil jsem si.
"Lily, můžeš mi to prosím zopakovat?"
Zeptal jsem se dívky svých snů udiveně. Chtěl jsem si být jistý, že řekla to, co jsem slyšel.
"Ne, nedokážu to. Omlouvám se..."
Pípla Lily tiše. Omluva? Tak to bych od ní fakt nečekal. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. A tak jsem pronesl první blbost, která mě napadla.
"To nevadí, Lily."

Z pohledu Lily Evansové:
"To nevadí, Lily."
Co? Asi ho úplně nechápu. Možná to bude tím, že jsem ho chtěla ignorovat. Že jsem si nechtěla uvědomit význam všech slov, která mi dnes řekne.
Mezi námi vládlo mírně trapné ticho. Potter studoval můj obličej. Asi si myslel, že lžu. Ale já vím své.
Po chvíli čím dál tím trapnějšího ticha se ozval Potter.
"Proč to děláš, Evansová? Vím, že na to rande nechceš."
A bylo to tady. Otázka, které jsem se chtěla vyhnout. Rozhodla jsem se ji ignorovat. Změnila jsem téma.
"Kdy a kde se potkáme, Pottere?"
Černovlasé pako si povzdychlo a vyhlédlo z okna ložnice. Přejíždělo očima po školních pozemcích.
"V pátek po večeři na famfrpálovém hřišti."
Přikývla jsem a odešla jsem z chlapeckých ložnic.

Ahoj, chtěla bych vám moc poděkovat za výrazné překročení neuvěřitelné hranice 500 přečtení. Taky bych vám chtěla poděkovat za 54 hlasů, které jste mému příběhu nadělili.
S pozdravem:
Věrka 🦄