Nejlepší rok v Bradavicích (nebude dokončeno)

7. Kapitola - Ukradený úkol - 2. část:

801 slov

\ Potom jsme se potajnu vkradly do ložnice pobertů. Zezačátku šlo všechno dobře. Ale potom...

Potom jsem zakopla o učebnici, která se válela po zemi. Potichoučku jsem si zanadávala. To jsem ale neměla dělat, protože to probudilo majtele nejbližší postele. Byl to Remus. Doufala jsem, že právě on by mohl nevyzvídat, proč se nacházíme v pobertovské ložnici. Ale doufala jsem marně.
"Lily, co tady děláš?"
Zeptal se rozespalý vlkodlak.
"No já, no my, hele Reme nech to prosím být. A hlavně to prosím neříkej tomu střapatému paku, které spí naproti. Díky."
Jenomže právě v tu chvíli se ono střapaté pako probudilo. Jakmile mě Potter spatřil, štípnul se do ruky, aby zjistil, zda je opravdu vzhůru. Když zhledal, že to, co vidí je realita, přiblble se usmál a vyskočil z postele na studenou zem.
"Jé, ahoj Lily, jsem rád, že jsi na mě změnila názor a že..."
Dál jsem ho neposlouchala. Ale počkat. Jak mi to Potter řekl? Lily. Je to tak, právě mi Potter řekl Lily! A jak krásně mé jméno  řekl! Moment, co to tady blábolím? Nijak krásně mé jméno neřekl. Prostě ho jen řekl!!!
Ještě chvíli jsem sváděla tento myšlenkový boj. A potom jsem udělala to nejhorší, co jsem v tu chvíli udělat mohla. Utekla jsem. Prostě jsem utekla a nechala jsem tam Lunu samotnou s poblázněným Potterem a s jeho spícími kamarády.
Z pohledu Luny Whiteové:
"Jé, ahoj Lily, jsem rád, že jsi na mě změnila názor a že si zamnou přišla."
Když tohle Potter řekl, myslela jsem, že se mi to jenom zdá! Jak ji Potter právě oslovil? Lily. On zná její jméno?
Lily se chvilku jen koukala do blba. Bypadalo to, že sama se sebou bojuje. A potom utekla. Prostě zdrhla a nechala mě s poberty samotnou. Nevěděla jsem, co mám dělat. Potter si zřejmě nevšiml, že je Lily fuč, a tak pokračoval ve svém zamilovaném proslovu. Když začal velebit její vlasy, zasáhla jsem.:
"Jamesi, Lily tady není. Odešla."
"Cože, ty jsi tu taky, Whiteová? Říkala jsi mi něco?"
Odpověděl zmatený Potter.
"Ano. Říkala jsem ti, že Lily tady není."
"Cože, kam zmizela?"
"Odešla."
"Cože, kam?"
"Nevím."
"Ale víš, jenom mi to nechceš říct."
Zamračil se Potter.
"Nevím"
Odpověděla jsem. Takhle jsme se ještě chvilku hádali. Nakonec se mi povedlo Pottera uklidnit a vysvětlit mu, proč Lily byla v jeho ložnici. A to už se probudil i Black, takže jsem mohla začít znova vysvětlovat.
Asi po půl hodině jsem odešla z ložnice pobertů. Rozhodla jsem se, že skusím najít Lily. Nejdřív jsem prohledala její ložnici, společenku a Velkou síň. Když jsem ji nenašla ani na jednom z těhto míst, zavítala jsem do naší tajné místnosti. Do Komnaty nejvyšší potřeby. Tam na pohovce seděla zamyšlená Lily.
"Lily, děje se něco?"
Zeptala jsem se své nejlepší kamarádky.
Z pohledu Lily Evansové:
Z pobertovské ložnice jsem běžela do Komnaty nejvyšší potřeby. Bylo to mé a Lunino tajné místo. Chodily jsme sem vždycky, když jsme si chtěly popovídat o něčem tajném nebokdyž jsme nechtěly nikoho vidět. Teď jsem tu byla sama, ikdyž jsme si s Lunou kdysi slíbily, že sem budeme chodit jenom spolu. Pochvíli mě z přemýšlení vytrhl čísi hlas.:
"Lily, děje se něco?"
Otočila jsem se. Stála tam Luna a zpříma se na mě dívala.
"Ne. Mělo by snad?"
Zeptala jsem se. "Hele Lily. Vždycky, když jsme si tady o něčem povídaly, říkaly jsme si pravdu. Já poznám, když lžeš. A teď ti má milá Lilyan Evansová říkám, že lžeš!"
Řekla Luna. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Samozřejmě měla pravdu. Lhala jsem jí. Teď se toho dělo až moc a já jsem o tom nechtěla s nikým mluvit. To samé jsem řekla Luně. Ona se na mě jen chápavě podívala a odešla z Komnaty nejvyšší potřeby. Já jsem tam ještě chvilku seděla, ale pak jsem si uvědomila, že musím jít na vyučování.
Rychle jsem vyběhla z Komnaty nejvyšší potřeby a zpěchala jsem do učebny Dějin čar a kouzel. Ten den bylo těžké se soustředit na výklad. Celé vyučování jsem musela myslet na to, co se dneska ráno stalo.
Nejhorší byly lektvary s profesorem Křiklanem. Jakožto jeho velká oblíbenkyně jsem ho dnes velmi zklamala, když můj lektvar dopadl podobně katastroficky, jako ten Pettigrevův.
Po vyučování jsem šla do ložnice a napsala jsem zápis do svého deníku:
Dnes byl velice zvláštní den. Tedy obzvláště ráno, kdy jsme se s Lunou Whiteovou pokusily získat zpět věci, které mi Potter včera ukradl. A v té jejich "ložnici" se stalo něco divného. Potter mi řekl jménem a a...
Nebyla jsem schopná psát dál. Nakonec jsem se slzami v očích napsala posledních pár slov.:
A potom se ve mně  něco zlomilo. Jakoby Potter nebyl na pár sekund tak strašný...

Ahoj, vítám vás na konci zatím nejdelší kapitoly tohoto příběhu. Konečně se v Bradavicích děje něco zajímavého :D
S pozdravem:
@VerkaStrbackova