Zmar věčné vážky

Kapitola 1. Plíživá Minulost

Tak tady publikuji první kapitolu svého příběhu. Pokud byste našli chybu nebo měli jakoukoliv výtku či názor, tak pište, budu moc rád a další kapitola bude po nějaké vlně reakcí na kapitolu první ještě uvidím. V každém případě vám přeji krasné počtení :-)

Ps. Nedávno prošel celý příběh opravou, takže je tu méně chyb :-) 

Ticho, to bylo to, co ho jako první překvapilo, když vylezl ze svého motorového vozidla. Ale vlastně to nebylo ani tak ticho, jako symfonie zvuků přírody, jež ho pohladila na duši. Nebyl romantik, ale nádherný kamenný most přes rozbouřenou řeku doprovázený melodickým šumění vody mu připadal vskutku přenádherný.

"Konečně jsem tady," řekla žena zralého věku a ovála se purpurovým vějířem. Její pohled se upíral chvíli směrem k mostu, aby se následně přemístil na muže, jenž právě vyšel z automobilu.

"Jak vidím, přijel jste také brzy ráno," pronesla žena hravým tónem a přiblížila se k muži. Její noblesní tmavě fialové šaty ladily s její zdravou pletí a párem hnědých očí. Když přišla k muži natáhla svoji ruku s několika prstýnky.

"Jmenuji se Moresa Vláhová, ale lidé mě znají jako hraběnku Moresu," pronesla s úsměvem hraběnka a potřásla si s mužem rukou.

"Moje jméno je Orther Kladestin, velice mě těší, že vás poznávám," pronesl mladý muž a hraběnka se usmála.

Následně se Orthera důkladně prohlédla a zašeptala si pro sebe pár poznámek.

"Jste skutečně velice pohledný," pronesla Moresa a nezbedně se usmála.

"Co tím myslíte?" zeptal se zamyšleně Orther a zmateně se zatvářil.

Připadal si strašně zvláště, když dostával komplimenty od cizích žen a obzvláště od starých dam. Navíc nechápal, co se na něm může hraběnce líbit. Ne, že by byl ošklivý, to si ani on sám nemyslel, ale nenacházel na sobě nic přitažlivého. Pravdou však je, že mu hodně lidí chválilo jeho světle hnědé vlasy a lipově zelené oči.

"Zřejmě na to nemáte ještě ten správný věk, abyste to pochopil," pronesla Moresa s úšklebkem a pohlédla na rozbouřenou řeku.

Působila tak divoce a nespoutaně, že pouhá představa, že by tam někdo spadl vháněla do Ortherova srdce hrůzu. Nervózně si proto promnul krátké strniště, což dělal, když se cítil nesvůj. Připomnělo mu to dětství, když viděl nosit jiné muže vousy a přemýšlel nad tím, jak musí být úžasné si nechat vyrůst na bradě něco podobného ježčím bodlinám.

"Koho to jen mohlo napadnout," pronesla Moresa nechápavým tónem a přejela pohledem rozbouřenou řeku.

"O čem mluvíte?" zeptal se Orther a pohlédl na hraběnku, která k němu vyšla ladným krokem.

"O tom, že někoho napadlo postavit si sídlo na ostrůvku uprostřed rozbouřené řeky," pronesla hraběnka a společně se mnou pohlédla na muže, který pomalu přicházel k mostu. Jeho rysy v tváři byli jemné, zároveň však ne ženské a dlouhé tmavě hnědé vlasy měl svázané do copánku.

"Řeka tu vždycky není rozbouřená," pronesl vážným tónem přicházející muž a pohlédl na hraběnku s lehkým úsměvem.

Jeho hlas měl v sobě nádech jistého chladu, což Orthera ovšem nepřekvapovalo, od člověka jeho vzezření.

"Jak to..."

"Střídají se tu období, kdy je řeka rozbouřená a kdy jsou její vody v naprostém klidu. Znovu a znovu po celá staletí," pronesl muž se zamyšleným pohledem na řeku, "Chtěl bych se vám omluvit, že jsem se vám nepředstavil. Jmenuji se Eleor a jsem osobní léčitel zdejšího pána Řaséna. Řekl mi, že přijdou další hosté a dostal jsem za úkol vás doprovodit do panství. Následujte mě prosím."