Zmar věčné vážky

Kapitola 8. Večerní hrůza

"Večeře je nachystaná" zakřičela Beris a zvonila zvonečkem, jak jen hlasitě mohla.

Orther společně s Henrícií a ostatními se vydal k panství. Henrície ani neměla moc hlad, ale byla ráda, že si odpočine od celého pátrání. Přece jenom už se stmívalo a zítra bude taky den. Když se posadila na své místo u jídelního stolu, všimla si velice nervózního Eustáce.

"Stalo se něco otče?" zeptala se klidně Deustýna a Eustác se na ní nepřítomně podíval.

"Nic důležitého," odpověděl a Eleor s Beris rozdali všem jídlo.

Byly to brambory se smetanovou omáčku, špenátem a slaninou. Zrovna, když se chtěla Henrície zakousnout do brambory, uslyšela podivný bzučivý zvuk jdoucí, jenž vycházel z chodby

Odložila proto příbor a vydala se do ní se slovy, "Omlouvám se, ale potřebuji si odskočit na toaletu."

Eustác lehce přikývl a Henrície vyšla na chodbu. Nebyl tam nikdo, až na malou zářivě bílou světlušku, která letěla k jednomu oknu, kde se rozplynula na bílé jiskry. Když se k němu Henrície přiblížila, aby se podívala ven, oněměla šokem. Ve tmě v lese tam nehnutě stála postava s parohatou škraboškou, která se prudce otočila na Henrícii a rychle zmizela v lesích. Ta se zatřásla a rychlým krokem se vrátila do jídelny.

"To bylo velice rychlé," podotkla kousavě Deustýna a Eustác vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli rozplakat. Henrície si začala urputně sahat na prsten. Na tomhle ostrově je ještě někdo v masce, pomyslela si a neklidně se zakousla do jídla.

"Přeji si, abyste se všichni po večeři shromáždili v salonku, potřebuji vám něco důležitého sdělit," pronesl vážně Eustác a odešel od rozjezeného jídla.

"Co jsem jen provedla," pronesla s tichým povzdechnutím Tryána a všichni se na sebe zmateně dívali.

"Navrhuji ukončit tuhle večeři a jít za mým otcem," pronesla nervózně Deustýna a všichni se společně zvedli od stolu. Beris se pokusila uklidit nádobí, ale Deustýna ji stihla pohybem ruky zastavit. Henrície pomalu vyšla do salonku společně ostatními. Tryána měla stále u sebe válcovité zrcadlo, která nesla podél svého těla. Orther se cítil špatně, jelikož šepot ženy utichl a nastalo naprosté ticho plné prázdnoty. Eustác už čekal v salonku u obrovského skleněného okna, která sahalo až po podlahu. Stál u něho, jako bez života a působil velice zlomeným dojmem.

Jakmile se zavřely dveře, Eustác se otočil a podíval se na obraz své zesnulé ženy v zelených šatech.

"Drazí jsem rád, že jste všichni dorazili sem do salonku, jelikož vám všem chci říct svůj nejhorší hřích..." pronesl Eustác vážně a všichni ho bedlivě pozorovali.

"Otče, o čem to mluvíš," řekla zmateně Deustýna a Eustácovi ukápla z oka malá slza.

"Drahá dcero, udělal jsem něco neodpustitelného a tou věcí... je to... že ... jsem na ni zapomněl," řekl Eustác zoufale a po tváři mu začaly téct slzy.

"Na koho otče?"

"Tvoji sestru," pronesl Eustác a všichni šokem oněměli.

Deustýna byla tak rozrušená, až si z toho sedla na pohovku.

"Otče jak si na..." snažila se říct Deustýna, ale zničehonic vypadlo světlo.

Nastala naprostá tma a Orther cítil, jak ho někdo chytl za ruku a vlekl směrem doprava. Nevěděl kdo to je, ale o okamžik později uslyšel hrozivý zvuk...zvuk výstřelu.

Všichni v místnosti začali křičet a něco dopadlo na podlahu. Světla se náhle nahodila a uprostřed místnosti leželo mrtvé tělo z něhož rytmicky kapala krev. Nikdo nevěřil vlastním očím, ale před jejich zraky ležel mrtvý Eustác Řasén.