Zmar věčné vážky

Kapitola 9. Smrt a strast

Henrície skoro zázračně proběhla chodbu a ocitla se v obývacím pokoji, kde našla mrtvoly Petria a Eleora v kaluži krve. V naději, že zachrání aspoň tři dámy, se rozběhla po hlavních schodech nahoru a chystala se najít laboratoř. Ani ne o pár sekund později ji našla, ale byla v příšerném stavu... Všechno bylo rozházené a na zemi ležela knihy, na které přistála malá bílá světluška. Henrície ji vzala do rukou a otevřela ji.

"Antonius se dnes pohádal se svým otcem, kvůli jeho části dědictví. Znovu jsem také našla Deustýnu přehrabovat se v mé laboratoři a pan Eustác zůstal celý den v posteli kvůli bolesti nohou. Po dalším experimentování s extraktem z kavosety jsem zjistila, že myš opustila svoje mláďata, jako kdyby na ně zapomněla. Doufám, že je zloděj někde ztratil, přece jenom nepřeji si, aby taková nebezpečná látka kroužila v téhle době po Vltávii."

"Zajímavá kniha že," řekl ženský hlas za ní a ona se prudce otočila. Nechtěla ani věřit tomu, co viděla. Stála totiž před ní drobnější dospívající dívka v ozdobných bílých šatech se sukní po kolena. Na hlavě měla ozdobnou čapku s bílou mašlí. Její vlasy byly středního vzrůstu a měli platinovou barvu, která ladila s jejím líbezným obličejem. Oči měli medovou barvu a na jedno z nich nosila zlatý monokl. Vzhledově lehce připomínala štěňátko.

"Kdo jsi?!" řekla rozrušeně Henrície a hledala něco, čím by se mohla bránit v případě, že by dívka zaútočila.

"Hele uklidni se, copak hneď musíš křičet na člověka, který ani nemá v ruce zbraň?" pronesla s úšklebkem dívka a přišla k oknu, "hele tamhle někdo běží."

Henrície okamžitě přiběhla k oknu a spatřila Beris, která se zbraní v ruce, utíkala před jeleními muži. Snažila se doběhnout ke skleníku, ale jeden z jeleních mužů ji chytl za ruku a nechtěl ji pustit. Už to vypadalo, že se Beris smířila se svým osudem, ale jelení muž povolil svoje sevření a sesunul se pomalu dolů. Henrície nechtěla věřit vlastním očím, ale byla si jistá, že ho zasáhla kulka letící z lesa, když se tam ale podívala, spatřila pouze Deustýninu sestru s pistolí.

"To nedává smysl co?" řekla dívka v bílém vedle ní, která měla na tváří svůj typický úsklebek,"V každém případě, bych ti doporučovala rozbít to zrcátko a roztavit ten kov něm, přece jenom už si to jednou dělala."

"Co tím myslíš?" zeptala se Henrície a dívka se k ní otočila zády.

"Prostě rozbij to zrcátko nahřej ten kov ruce a crkni to na ten zámek," řekla otráveně dívka a Henrície to udělala.

"Výborně, takže teď ti řeknu pár věcí krásko. První věc jmenuji se Serafína, ale ty mi můžeš říkat Sera, protože máš zatraceně hezký boky, ale o tom až později. V každém případě v tom zápisníčku najdeš dost zajímavé věci, že se z nich zhroutíš, ale ještě předtím chci, abys šla se mnou na chodbu a podívala se z okna na to, jestli všichni skončíme v prce a nebo ne."

"Já mám hezký boky?" řekla naprosto zmateně Henrície a dívka otočila oči v sloup.

"Víš co pojď," řekla dívka a pokusila se Henrícii chytit za ruku, ale její dlaň pouze prošla Henríciním tělem.

Dívka následně vypustila povzdechnutí plného frustrace a Henrície jí následovala na chodbu před okno. Poté položila svoje dlaně na studené tabulky skla a svůj zrak upřela přímo do skleníku. Nevěděla, kdo je dívka zač, ale bylo jí jasné, že bude lepší ji poslouchat.

"Tak a je to hotové," řekla nadšeně Deustýna a podívala se na Orthera, který hlídal vchod do skleníku.

Orther se na ní otočil a Deustýna se usmála, "Jediné co zbývá udělat, je to, aby si aktivoval zámek."