Zmar věčné vážky

Kapitola 5. Skleník a tajemství

Henrície si prohlížela svůj pokoj. Tapety byly pastelově růžové a připadala si, jako kdyby vstoupila do doupěte náctileté princezny, která trpí třesem ruk a naivně si myslela, že si toho nikdo nevšimne, když se pověsí obrazy daleko od sebe, jelikož byly všechny křivé. Henrície ani chvíli neváhala a poctivě srovnávala všechny obrazy, aby jejich spodní hrana byla pod přesným úhlem 180 stupňů. Když už žila v domnění, že jsou všechny obrazy srovnané, otočila se a spatřila portrét mladého znuděného muže, u jehož nohou rostlo několik zvláštních rostlin.

Henrície přišla k obrazu blíž a srovnala ho. V tu samou chvíli vypadl ze zadní strany obrazu list papíru. Henrice si klekla na zem a vzala ho do jedné ruky. V tu chvíli si také všimla textu na něm, který byl sice vybledlý, ale velice úhledně napsaný.

Mamka říkala, že pokud nedostanu jedničku na vysvědčení dá ho za dědečkovo vysvědčení. V poslední době se uklidnila a chová se mile, i když neustále nadává na svojí sestru. Doufám že ji to přejde, protože občas je opravdu děsivá.

Dole pod textem byl obrázek něčeho, co připomínalo ženu a ta držela druhou postavičku za žluté vlasy.

Kdo to tak napsal, přemýšlela Henrície, když náhle někdo zaklepal na dveře. Ta neváhala ani vteřinu a schovala si lístek do kapsy. Obraz ještě stihla rychle naklonit nakřivo, aby působil nedotknutě. Cítila se přitom velice špatně, jelikož nesnášela křivě pověšené obrazy. Najednou se se dveře otevřely a uvnitř stal Eustác, který se díval na nervózní Henrícii.

"Ó Henrície, jak vidím také jste podlehla kouzlu podobizny Amise Praštěstí," pronesl stoicky Eustác a Henrície se znovu podívala na muže na obrazu.

Pohled v mužově obličeji nesl v sobě nepatrné náznaky smutku a rostliny bílé i se stonkem se k němu nakláněli, jako kdyby se ho chtěli dotknout. Krátké hnědé vlasy ladily s jeho světle zelenýma očima. Henrície si teprve teď uvědomila, jak je ten obraz depresivní se svou atmosférou chladu a beznaděje.

"No, uznávám, že je to zajímavý obraz..." pronesla Henrície odměřeně a Eustác přišel blíže k obrazu.

"To je hrozné. Ten obraz je nakřivo," řekl nespokojeně Eustác a narovnal ho, "a to bych přísahal, že byl ještě včera srovnaný."

"To je možné," řekla nervózně Henrície a sáhla si na svůj prsten.

Prosím ať si nevšimne, že něco chybí, prosila v duchu Henrície a Eustác se na ni otočil.

"Slečno, promiňte, ale zapomněl jsem vaše příjmení, můžete mi ho říct znovu," zeptal se Eustác zamyšleně.

"Zlatozemná," odpověděla Henrície a cítila se přitom trapně, jelikož to příjmení nesnášela. Nebylo libozvučné a neobsahovalo ani jedno písmeno S, které vždycky chtěla mít ve svém jméně.

"To je zvláštní jméno, jako kdybych ho už někdy slyšel," řekl zamyšleně Eustác a podíval se z okna, "co kdybychom si zašli do skleníku a já vám cestou řekl, jak jsem dostal Amisovu podobiznu, možná si přitom vzpomenu na to, kde jsem už slyšel vaše příjmení."

"Budu moc ráda," odpověděla Henrície, kterou podobizna Amise absolutně nezajímala, ale věděla, že se přitom možná dozví něco o své matce.

"Tak jdeme," řekl Eustác a vyšel z pokoje v doprovodu Henrície.

Ta vyšla na chodbu a přitom se dívala na Eustáce, který se ubíral ke schodům.

"Nuže drahá, všechno to začalo, když jsem byl ještě mladý šlechtic. V té době jsem měl převelikou zálibu v rostlinách. Bavilo mě objevovat nové druhy a křížit ty známé, ale nikdy se mi to moc nedařilo, ale pak jsem poznal Amise. Byl to velice schopný člověk, pohledný slušný a nesmírně šikovný, ale jeho největší schopností bylo křížení a objevování nových druhů rostlin, teda pokud nepočítám znalost lesaranské mytologie" pronášel pomalu Eustác a opatrně scházel ze schodů.