Zmar věčné vážky

Kapitola 11. Skok do neznáma

Jakmile doběhla k pomníku uslyšela roj vážek, ze kterých se zjevila Deustýna a Henrície se stačila jen, tak tak schovat za velkou kamennou desku na útesu. Její srdce bušilo a pohled do hlubin temné řeky ji upřímně děsil.

"Henrície mohla by ses přestat schovávat a vylézt," řekla Deustýna chladným hlasem, ale Henrície zarytě mlčela.

"Víš, Henrície tohle je od tebe tak nízké. Dokonce i tvůj bratr přijal svou smrt s jistou hrdostí, což mi připomíná, že jsem ho před smrtí mučila pomocí hlavy té nuzné služky, ale nebylo to prostě ono. Možná to také bylo tím, že jsem to v minulých dnech dělala s tou tvojí ..."

Henrícii sjela po tváři drobná slza a měla hrozný strach z toho, že ji Deustýna bude mučit.

"Což mi připomíná, že ještě předtím, než jsem ti jí uřízla, jsem tě nechala znásilnit svými služebníky. Ani nevíš, jak zoufale si přitom vypadala, opravdu si i myslím, že si byla ráda, když ti můj nůž protnul tvůj sličný krk, ale na druhou stranu bys mi měla být vděčná, protože si nezemřela jako panna. Ani nevíš, jak moc tě nenávidím, ale musím uznat, že si ze všech dětí, které jsem zabila moje nejoblíbenější. Primér si mě absolutně nevážil a ještě k tomu nedokázal přijmout svůj trest. Orther byl pro mě nic jiného, než ohavná mužská replika mé sestry a moje vlastní dcera, to byla snad nejhorší ze všech. Nechápala totiž, že jako její stvořitelka mám taky právo ji ukončit. Navíc mi zlomila nehet, když jsem jí shazovala ze skály mrcha jedna nevděčná.

"A co Tryána, co ti ona udělala?" zeptala se klidně Henrície.

"Nic, ta jediná si zasloužila mou lásku, ale pak se tady objevila tvá sobecká matka a musela ji zabít. Ó jak já ji nenávidím. V každém případě bych, ale s tebou ráda udělala dohodu. Víš udělala si na mě velký dojem a já potřebuji někoho, koho bych mohla obdarovat svou bezbřehou láskou. Svým způsobem si mě zasloužíš Henrície a já si zasloužím tebe. Takže ti dávám nabídku pokud vylezeš než napočítám do tří, zruším časovou smyčku a společně odsud odejdeme, pokud ne shodím tě společně s pomníkem do věčných vltávíských vod, jedna..."

Henrície věděla, že musí něco dělat, ale absolutně jí nic nenapadalo.

"Dva..."

Henrície v klidu, když teď zemřeš můžeš, to zkusit zase příště, ale možná ty jen Serafína lhala, aby tě uklidnila.

"Tři," vyřkla Deustýna a z její ruky vyletěla obrovská koule zelených jisker, která se blížila k pomníku. Henrície se smířila se smrtí, ale ta nepřicházela.

Místo toho pouze zpoza pomníku spatřila Deustýninu sestru, která kouli s obtíží vyblokovala.

"Já věděla, že si nenecháš zabít dcerušku," pronesla s úsměvem Deustýna a Henrície ucítila na tváři chladný poryv větru.

"Říkáš to tak překvapeně," řekl s provokativně Deustýnina sestra.

"Dost řečí Remisso, pojďme tenhle náš věčný spor ukončit," řekla Deustýna a vznesla se do vzduchu a z její dlaně vylétl roj zelených vážek, které rychle vylétly vůči Remisse. Její prudká záře protínala temnotu noci a Henrície si přála, aby se už konečně odněkud vynořila Serafína a zachránila ji. Světlo vážek, zničehonic utichlo poté co narazili do bariréry zelené energie okolo Remissy, jež se téže vznesla do vzduchu.

"Jsi obyčejná vrahyně sestro," pronesla Remissa vyčítavě a Deustýna se blaženě usmála.

"Říká ta, co zabila vlastního bratra a mou milovanou dceru," odpověděla Deustýna a sadisticky se uchechtla, aby v dalším okamžiku vystřelila ze své dlaně prudkou kouli zelené energie.