Zmar věčné vážky

Kapitola 6. Dávné křivdy

Orther otevřel oči. Probudili ho hlasité zvuky z místnosti vedle. Rychle proto vstal z postele a zamířil směrem do chodby. Když se na ní ocitl, spatřil Inélii, která běžela po schodech dolů. Nevěděl, co se stalo, ale strašně ho zajímalo, co je v místnosti, odkud se vynořila Inélie.

Přiblížil se proto ke dveřím a vkročil do nich. K jeho velkému překvapení byla místnost plná chemického náčiní.  Všude po ní byly rozházené různé papíry se vzorci. Orthera však zaujala kniha skrývající se pod jedním z nich. Vypadala jako zápisník s včelkou na hřbetu. Orther ho otevřel a přečetl si založenou stránku.

Povedl se mi první postup v mém cíli. Díky dlouhé extrakci se mi podařilo získat první extrakt z hortenzie kavosety, také známé jako Temnoklamné. Tento extrakt podle prvních testů obsahuje látky zmírňující deprese. Už stačí znát pouze vedlejší účinky a můžu se pustit do přípravy léčiva.

"První testování bylo provedeno a výsledky jsou velice neuspokojivé. Myši už při malých dávkách mají problém schůzí, při velkých k nim dochází k pasivitě a otupělosti. Budu se zřejmě znovu muset pustit do křížení."

"Někdo se mi vloupal do laboratoře a vzal mi všechny lahvičky s extraktem z hortenzie temnoklamné, s kterými jsem ještě chtěla provést další testy..."

Orther najednou přestal číst, někdo se blížil. Neváhal ani minutu, položil zápisník a schoval se do pootevřené skříně se smetákem. O minutu později vešla do místnosti Inélie s Eustácem, který vypadal zděšeně a rozzuřeně zároveň.

"Inélie, vy to nechápete, ona je její dcera," pronesl roztřeseně Eustác a Inélie zvedla s velkým překvapení v tváři zápisník.

"To je možné, pane Řaséne, ale co já s tím mám dělat?" zeptal se Inélie s povzdechnutím.

"Promluvit jí do duše a říct ji, aby se zachovala zodpovědně, přece jenom jste její kamarádka," pronesl prosně Eustác.

"Pane Řaséne naše přátelství skončilo před velice dlouhou dobou," pronesl unaveně Inélie.

"A právě proto ji to musíte říct vy. Se mnou má dobrý vztah a nepřeji si, aby se na tom něco měnilo," odpověděl neodbytně Eustác.

"Ale ona mě neposlechne," pronesla frustrovaně Inélie.

"To je mi jedno!" zakřičel Eustác na celou místnost.

Inélie se na něho pomalu otočila a Eustác se usmál.

"Víte, já moc dobře vím, o vašem pašeráckém koníčku s tou drogou a také to, že jste se mě pokusila otrávit," pronesl se zlým úsměvem Eustác.

"Proč jste mě tím pádem nevyhodil, pokud je to, co říkáte pravda," pronesla Inélie otřeseně.

Eustác se zasmál a vyšel směrem k oknu s tichým pochechtáváním.

"Protože jste příliš nebezpečná, na to abyste se pohybovala kdekoliv mimo ostrov," pronesl Eustác s úsměvem, "což mi také připomíná vaší lačnost po mém zesnulém synovi."

"To bych si nedovolila," pronesla Inélie klidně a Eustác se na ní upřeně zadíval.

"To vám nevěřím," pronesl Eustác a vyšel ke dveřím, "V každém případě vás čeká buď vězení, ze kterého se už nevrátíte nebo rozhovor s mojí dcerou a věřte, že alternativy neexistují."

Eustác následně odkráčel z místnosti a Inélie si povzdechla. O chvíli později odešla též z místnosti. Orther chtěl také opustit místnost, ale udělalo se mu špatně. Jeho nohy slábly a on z ní stačil stěží vyjít. Měl pocit, jako kdyby měl umřít. Rychle se snažil doběhnout ke dveřím do svého pokoje, ale jen uboze spadl na studenou podlahu. Ještě předtím než se mu však zavřela víčka. Spatřil před sebou světlušku, která v dalším okamžiku zmizela. Orther následně omdlel a ocitl se na vyvýšeném místě připomínajíc kopeček. Byl tam úplně sám až na osobu v zeleném plášti, která stála otočená k němu zády. Nevěděl ani proč, ale z jeho úst se mu vydralo jedno slova, "Mami?!"