Zmar věčné vážky

Kapitola 2. Tam kde létají vážky...

Dávám tady druhou kapitolu, doufám, že si ji užijete :-) a cokoliv se vám nepozdává komentujte. 

Orther stál před panstvím a nedočkavě společně s Moresou vyčkával na pana Řaséna. Vánek lehce ovíval jeho vlasy a cítil se velice příjemně. Sídlo, před kterým stál, bylo rozlehlé a mělo šedou omítku. Střecha byla zelená jako vodní řasy. Celou budovu lemovala okna a když se podíval, ještě výš uviděl komín. Neměl však moc času na to se rozhlížet, jelikož už k němu kráčel Řasén v doprovodu upravené ženy v pastelově růžových šatech s blond vlasy, jež měla volně rozpuštěné. Neusmívala se, ale její obličej působil velmi vřelým dojmem. Řasén měl důkladně upravenou bílou kštici a krátké vousy též mléčné barvy.

"Velice mě těší, že vás poznávám. Jmenuji se Eustác Řasén a jsem potěšen, že jste přijali pozvání na moje panství," pronesl hlasem plným energie.

Hraběnka Moresa ani chvíli neváhala a spěchala k němu celá natěšená, aby se s ním mohla přivítat.

"Mě také velice těší, pane Řaséne.  Jmenuji se Moresa Vláhová, ale vy mi můžete říkat Moreso," pronesla hravým tónem, ale Eustác její chování absolutně ignoroval. Místo toho rozhodným krokem vyšel k Ortherovi.

"Vy jste ten mladý muž, kterého jsem pozval, aby zkoumal tu anomálii týkajícího se naše panství, pokud se nemýlím?" pronesl zamyšleně Eustác a pečlivě si Orthera prohlížel.

"Ano, mohu vědět, co bych měl přesně zjistit?" zeptal se Orther nedočkavě.

Eustác se následně otočil na ženu vedle něho.

"Drahá, nebude vám vadit pokud vezmete hraběnku Moresu do skleníku, aby si vybrala květiny do svého panství. Nechceme přece obírat tak šarmantní ženu o čas," pronesl s hranou galantností a žena v pastelově růžových šatech přikývla.

"Následujte mě hraběnko," pronesla úslužně a hraběnka vypadala zklamaně, že nemůže strávit víc času s Řasénem. Za chvíli se však už ztrácela na cestě vedoucí za sídlo.

Eustác následně vyrazil po drobné cestičce nalevo od panství.

"Následujte mě," pronesl a vyšel svižným krokem.

"Mohu vědět kam jdeme?" zeptal se Orther a následoval Eustáce po malebné cestě, která se svažovala.

"Na útesy," pronesl stoicky Řasén a vypadal velice smutně.

Orther sledoval, jak se cesta mění. Stromů ubylo a místo toho se objevila kamenitá planina, na jejímž konci se tyčil kamenný pomník. Eustác k němu tiše došel a pohlédl na ostré útesy.

"Pane Kladestine, tohle je pomník mého syna. Jmenoval se Antonius a vždycky mi na něm hluboce záleželo. Dokonce jsem mu ani nebránil vzít si místní služebnou. Ale ani všechna moje láska ho nedokázala ochránit před zármutkem a beznadějí," pronesl melancholicky Eustác a smutně pohlížel na pomník. "Jednoho dne jsem uslyšel výstřel. Ten zvuk vyšel odtud od útesů. Slyšel ho celý ostrov. Když jsem tady doběhl, spatřil jsem jeho tělo dole v řece," řekl zničeně Eustác a prohlížel si se zármutkem řeku.

"Myslím si však, že to nebyla sebevražda," odpověděl odhodlaně Eustác.

"Jak to myslíte?" zeptal se Orther klidně a Eustác se k němu přiblížil.

"Víte, podle lékařské zprávy byla příčinou úmrtí střelná neprůchozí rána v oblasti čela a řekněte mi, kdo by se takhle zastřelil?"

"Co vám na to řekla hlídka?" zeptal se Orther zamyšleně a díval se dolů z útesu.

"Řekli, že není možné, aby to byla vražda, jelikož na zbrani byly pouze Antoniovi otisky prstů a jelikož tu nefunguje magie tak usoudili, že šlo o sebevraždu."