Zmar věčné vážky

Kapitola 10. Jizevplná pravda

Henrície odstoupila od okna a spadla na studenou podlahu. Její srdce bušilo a její dlaň byla pevně sevřená okolo jejího prstenu. Stále nemohla přestat myslet na krvavý výjev, který se jí naskytl. Necítila nohy a její tělo bylo v zajetí teroru.

"Uklidni se," řekla dívka a Henrície se na ní nevěřícně podívala.

"Jak?!" křikla na ní Henrície a tiskla k sobě deníček se zámkem.

"Musíš rozbít ten zámek a dozvědět se pravdu, poté odsud odejdeme, ale musíme to stihnout před půlnocí.

"Jak?!" řekla znovu zmateně Henrícii a Serafína si prohrábla vlasy.

"Ten deník na zem a kopni do zámku vší silou," řekla Serafína a Henrície pomalu vstala ze země. Ještě se celá třásla, ale věděla, že pokud se teď vzdá umře. Položila proto deníček na zem a kopla do zámku vší silou. Ten tak skončil na druhou stranu chodby.

Henrície ho vzala opatrně do svých rukou a otevřela ho. První věc, která upoutala její pozornost, byl složení list papíru s podpisem Eustáce Řaséna. Henrície ho vytáhla a ukázala Serafíně, která souhlasně kývla.

Henrície rozložila dopis a začetla se do Eustácova úhledného písma.

"Vážený kníže Zlatozemný,

Chtěl bych se vás zeptat na důvod odloučení vašeho syna od zbytku rodiny, jelikož mě nenapadá jediný rozumný důvod, proč by měl vyrůstat odloučení od zbytku rodiny. Vaše rozhodnutí mě zarmoutilo a hluboce zklamalo na osobní úrovni.Nesu to velice těžce obzvlášť poté, co udělal můj syn Antonius. Prosím vás, abyste napsal svojí odpověď na druhou stranu dopisu a poslal mi ho zpátky

s pozdravem pan Eustác Řasén

Henrície otočila list a četla dál.

Vážený pane Řaséne

Za prvé mě velice mrzí, že jsem vás zklamal, ale tohle občas musí nastat, pokud se chcete prosadit v tak dravém prostředí jako je země Vltávíská, ale abych neodbíhal od jádra problému. Řekněme, že jsem se od své, ženy dozvěděl jisté nelichotivé věci, kterou můj syn zdědil skrze její krev a já si přeji, aby nebyly jakkoliv spojovány s jménem Zlatozemných, přece jenom se můj rod těší daleko větší prestiže nežli váš, a proto chápete některé věci trochu jinačejším způsobem než já. Navíc mám dceru, která se stane hlavní dědičkou rodu společně s jeho jménem a můj syn bude poslán někam daleko, kde bude vyrůstat pod jiným jménem.

s pozdravem kníže Veren Zlatozemný

Takže vy chcete oddělit vašeho syna od rodu, jenom kvůli znaku zděděného od mé dcery. To je velice slabý důvod, pro takové jednání.

Pane Eustáci zase se projevuje vaše hraběcí myšlení. Můj syn je prostě jako nakřáplý hrnek nebo ohnutá lžička. Musíte sám uznat, že byste nehodlal jíst z rozbitého nádobí a za výlohu byste si ho také nedal, protože by svou nedokonalostí kazil estetiku celého setu a to vy jako milovník umění snad dokážete pochopit.

Přijde mi mimořádně odpudivé srovnávat nádobí a příbory s vlastním dítětem. Navíc se mi silně nezamlouvá váš povýšení tón, který prosakuje přes každé vaše slovo. Přemýšlel jste o tom, jaký dopad to budeme mít na vašeho syna, že bude vyrůstat u neznámých lidí, které najdete a penězi umlčíte. Navíc co když to budou zlí lidé. Ve své hlavě si dokážu představit to, jak ho budou týrat a zneužívat. Opravdu byste byl taková zrůda, abyste tohle udělal?

Pane Eustáci byl bych velice rád pokud byste mě přestal s takovou vervou antagonizovat. Čistě hypoteticky bych ho totiž mohl prodat do Torifa jako otroka a věřte mi, že Vltávíští otroci se mimořádně výnosný artikl na zdejších  ostrovech. Ty peníze bych pak mohl použít k ještě lepší výchově mé drahé Henrície nositelce krve rodu Zlatozemných. Víte Eustáci, mám s ní ještě velké plány a jsem si jistý, že to dotáhne daleko.