Duplikant

Prolog

Slunce se odráželo od četných skleněných ploch okolních výškových budov, které jako by se předháněly v tom, kdo z nich se nebeské báně dotkne jako první. Soupeřily spolu v nerovném boji už po mnoho let a neustále mezi sebe vítaly nové a nové druhy, kteří v sobě skryly kanceláře obchodních společností, stejně jako byty pro movité. Vlahý vánek dopřával lidem pod zraky obrů z betonu, oceli a skla jen malé osvěžení. Rušné město se proměnilo ve výheň, která v sobě dusila nejednu duši. Ani to však lidem nezabránilo vyrazit do ulic. Tepající život v srdci města, neměnný rytmus, zahrnující v sobě mumlání lidí do telefonů, jejich duté kroky, které pohlcovala všudypřítomná doprava, to vše představovalo známky života, tak charakteristické pro každý den.

V ono slunečné odpoledne se však pulzující život na rušné ulici zastavil.

Hlouček lidí postával kolem stříbrného vozu s promáčknutou kapotou. Otevřené dveře na straně řidiče skrývaly před většinou zvědavců podnapilého muže ve středních letech, který se držel za hlavu, mžoural do asfaltu na silnici a jen stěží vnímal, co se právě přihodilo. Vzrušené hlasy všude kolem vyjadřovaly vlnu soucitu, ale také hněvu, šoku a nejistoty. Zvolání jednoho z přihlížejících, aby zavolali záchranku, se ztratilo v rozpínající se bublině, která obalila místo nehody.

Přední sklo nabouraného vozu lemovaly dlouhé, klikatící se praskliny. Krvavá skvrna uprostřed celé pavučiny se leskla proti modrému nebi, jež nehyzdil ani jediný bílý polštář. I přes zlověstnou připomínku celé nehody si nikdo vozu nevšímal. Dav se shlukl kolem dvojice na zemi.

Šumění hlasů k mužově uším nedoléhalo. Klečel na zemi, v náruči svíral mrtvé tělo ženy a po tvářích mu kanuly slzy smutku, bolesti a zoufalství. Nevnímal okolní ruch, nevnímal zastavující se dopravu v pozadí, kdy řidiči přistavovali svá auta u krajnice, vylézali ven a snažili se na tu dálku rozeznat, co se za neprostupnou hradbou těl odehrává. Existovalo pro něj jen bezvládné tělo v jeho sevření a mumlavá přání, která se chrčivě drala z jeho chřípí. Přál si jediné – aby procitla a neopouštěla jej tak brzy.

Jeho tiché prosby však žena zaslechnout nemohla. Sledovala modré nebe nad sebou, ale z jejích očí se již vytratila jiskra života. Dva smaragdy pohasly a po duši zůstala jen prázdná schránka. Havraní vlasy k sobě v pramenech slepila krev, která se řinula na světlo světa z rány na hlavě. Bledá tvář, zvrásněná škrábanci a spáleninami, zesinala a získala mrtvolný nádech. Ženinu tvář zahalila maska smrti.

Muž, jenž ji svíral, beze studu plakal. Právě přišel o svůj nejcennější poklad, o ženu, která mu byla vším. Vnášela do jeho přísně vědeckého světa kouzlo, jakým oplývala jenom ona. Dokázala z něj stáhnout masku zarputilého logika a ukazovala mu krásy světa, které by bez ní nepoznal. Těšila se z maličkostí a svou radost předávala i jemu. Jen s ní dokázal vnímat krásu okolního světa. A tím nejkrásnějším tvorem pro něj byla ona. Jenže teď byla pryč.

Siréna přijíždějící sanitky přiměla dav kolem něj, aby se rozestoupil. On však svou drahou nepouštěl. Dál šeptem vysílal zoufalé modlitby, ochoten uvěřit ve vyšší moc, jen kdyby mu vrátila jeho milovanou. Nedokázal ji opustit. Nechtěl. Kolébal se dopředu a dozadu, tišil ženu, jež jej už nemohla slyšet. Prosil ji, aby se mu vrátila, odmítal se jí vzdát.

V jediném okamžiku se mu pod rukama zhroutil celý svět. Pod rukama, na kterých cítil lepkavou krev jediné ženy, kterou kdy miloval. A toho pocitu se neměl už nikdy zbavit.