Kuro no josei [Dokončeno]

Smrt

Tenhle prsten nosím v krabičce ve své kapse už hodně dlouho a dnes jsem se rozhodl, že jí požádám o ruku se vším šudy.

********

Požádal jsem Miomi, aby nějak zaměstnala Christinu, abych měl šanci všechno přichystat.

Bohužel, jsem jí musel prozradit svůj plán o požádání ruky Christiny, když jsem jí to řekl, tak pištěla, skákala a prosila mě, jestli by nemohla být družičkou. Je to velmi energetická a potrhlá dívka, doufám, že to mé překvapení pro Christinu neprozradí. Můžu jenom doufat.

**********

Zatím co Christina byla na návštěvě u Miomi a jejich otců, jsem přichystával romantickou večeři při svíčkách a dělal cestičku z rudých růží, která bude vést až do naší ložnice, kde ji položím jistou otázku.

Doufám, že řekne ano.

Oblékl jsem se ještě do svého obleku, který mi tehdy koupila.

*****

Uslyšel jsem parkování auta, už je tady.

Rychle jsem přestoupil k hlavním dveřím, abych jí mohl přivítat, ale najednou na mě přešli zase mdloby, v poslední době je mám dost často, abych se přiznal každým dnem mi přijde že jsem více a více unavený a slabý, ale snažím se to nedávat najevo, nechci aby si Christina dělala starosti, nechci aby se o mě strachovala, chci aby byla v klidu.

Je pro mě hodně důležitá.

**

,, Sebastiane?" tvářila se překvapeně, když mě uviděla v obleku, nejspíš protože v poslední době nosím jenom mikinu a džíny, které jsem si za poslední dobu velmi oblíbil.

,, Co to?" zatajila dech, když si všimla, že celé sídlo je jenom osvětleno světlem svíček a všude jsou okvětní lístky růží.

Galantně jsem jí vzal za ruku, kterou jsem následně políbil ,, Jestli dovolíš, rád bych tě odvedl do jídelny."

****

,, Sebastiane?" dívala se udiveně na prostřený stůl s jejím oblíbeným jídlem.

,,Ano?" ,, Děje se něco?" naklonila hlavu na stranu, jak to vždycky dělala, když byla zmatená nebo když něčemu nerozuměla, což mi připadalo strašně roztomilé :3

,, Nic, jenom mám pro tebe malé překvapení." no malé.

,, Mám se bát?" ,, Ne." sedl jsem si vedle ní a chytl jí za ruku ,,Jenom-" než jsem stačil jí vysvětlit všechno to okolo, přepadla mě najednou hrozná únava a měl jsem co dělat abych nespadl ze židle.

,, Sebastiane!" vyjekla Christina a zachytila mě ,, Co se děje?" zeptala se mě s panikou hlase.

,, Eh." zavírali se mi oči ,, Sebastiane! Sebastiane!" třásla se mnou.

- pohled Christiny -

Měla jsem strach, velký strach o Sebastiana. Nikdy takhle nezkolaboval, nikdy, nevěděla jsem co dělat.
Pořád jsem s ním třásla, aby se vzpamatoval, ale marně.
Jeho černé vlasy jako havraní peří začínaly bělat. Co se děje?
Zkontrolovala jsem mu tep, zpomaloval. On....on umírá?
,, Sebastiane." draly se mi slzy do očí, já nechci o něho přijít.

***
Odnesla jsem ho do naší ložnice, byl lehký jako peříčko, to se mi vůbec nelíbilo.
Když jsem dorazila do ložnice malém jsem nedokázala popadnout dech, všude byly růže, doslova celou naší ložnici obklopovalo několik desítek pugétů rudých růží.