Dlouhá cesta // m.y.gi/p.j.min

26.kapitola

Zamručel jsem a protáhl se. Pomalu jsem rozlepil oči a usmál se na JiMina. "Dobré ráno..." Políbil jsem ho a přitiskl na sebe. "Už dlouho jsem se nevzbudil vedle tebe," zamumlal spokojeně a já se usmál. "Protože lenošíš doma," políbil jsem ho pobaveně. Plácl mě do ramene. "Jak ti je, lásko?" Koukl jsem na něho a chytl ho za tváře. Ještě stále hořel. "Je to lepší," zamumlal. Políbil jsem ho na nos. "Dobře, takže se dneska konečně najíš?" Zeptal jsem se. "Možná bych mohl... A jak konečně? Nejedl jsem jenom včera a od tebe to opravdu sedí," mračil se na mě. Radši jsem zmlknul. "Jdu udělat snídani," řekl jsem radši a zmizel dole. Neumím vařit, ale tak minule jsem to s Jinovou pomocí zvládl taky. Tak třeba vajíčka tak těžký být nemůžou... Doufám. Dal jsem to radši jenom na čtyřku, radši tu budu půl hodiny než abych to spálil. Vytáhl jsem vajíčka a hlavně zeleninu, kterou jsem nakrájel, než se rozpálila pánev. Hodil jsem na ni vajíčka a osolil je, než jsem začal vytrvale míchat. "Ahoj, strejdo," ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Stál tam JiHyun ještě v pyžamu s opičkou a mnul si očka. "Ahoj," usmál jsem se na něho. "Máš hlad?" Zeptal jsem se. Hned kývl. "Dobře," usmál jsem se a nabral jsem mu, hned jak jsem si byl jistý, že jsou hotový. "Děkuju," zamumlal a sedl si ke stolu. Odnesl jsem JiMinovi jídlo a vrátil se k němu "Co bys chtěl dneska dělat?" Zeptal jsem se ho. "Já nevím," pokrčil rameny. "Dobře... Něco mě napadlo," usmál jsem se. "Musíme zůstat doma a postarat se ti o brášku, ale co kdybych zavolal někomu, s kým si můžeš hrát?" Zeptal jsem se ho, zatímco jsem jedl. "Jo!" Zavýskl nadšeně. "Tak se najez a obleč," usmál jsem se a nejdříve se najedl a pak zavolal sestře, jestli sem nemůže přivést syna svého přítele, o kterého se společně starali. "Ty víš, že tu jsem, ozveš se po takové době, a ještě ne kvůli mně?" Mručela nespokojeně do telefonu. Povzdechl jsem si. No jo, úplně jsem na ní zapomněl. "Byl jsem v práci. A teď je JiMin nemocný, proto potřebuju někoho, kdo si bude hrát s malým, aby nebyl sám a ani to nechytil. Slibuju, že až bude JiMin v pohodě, tak spolu něco podnikneme," omlouval jsem se jí. Sice chvilku hudrovala, ale pak uznala, že se malý stejně nudí a že tedy s ním pošle toho svého, protože ona musí do práce. "Za pět minut tu bude," oznámil jsem malýmu. Zavýskl a běžel se převlíknout. Usmál jsem se a šel uklidit nádobí. Ozval se zvonek. Otevřel jsem dveře a usmál se. "Ahoj," pozdravil jsem ty dva. "Ahoj, přijedu si pro něho po práci, vlastně si mám docela vytrhl trn z paty," řekl. "V pohodě, kdyby něco, můžete se ozvat. Tenhle měsíc tu pořád někdo bude," usmál jsem se na něho. Sice na mě zíral jako puk, ale pak jen kývl. Malej se mezitím zul a rozeběhl se do pokoje pro hosty. Už to tu znal, i když tu nebyl často. Asi 2x když byla sestra ještě v Americe a ten její sem přijel. Usmál jsem se a rozloučil se s ním. Odešel jsem je nahoru zkontrolovat. Už si hráli. "Kdybyste cokoliv potřebovali, budeme vedle," řekl jsem a když kývl, odešel jsem za JiMinem. Lehl jsem si k němu a objal ho. Už zase spinkal. A vypadal tak roztomile. Vzal jsem si mobil, abych neusnul. Přece jen tu byli ty dva. Procházel jsem net a pak jsem najel na naše fotky. Nebyli jsme spolu moc dlouho, ale už teď jsem si neuměl představit, že bych byl bez něho. Natočil jsem se a vyfotil jsem si ho, jak roztomile spinkal. "Co děláš?" Zamumlal nespokojeně. "Nic," řekl jsem rychle. "Tys mě fotil!" Shodil mě pod sebe a bušil do mě pěstičkama. "Promiň," zatvářil jsem se provinile a vysloužil si jeho nabroušený pohled. Pak se ale sklonil a políbil mě. "Smažeš to," upozornil mě. "Ne." "Ale ano, jinak tě potrestám," varoval mě. "To bych chtěl vidět," řekl jsem pobaveně. JiMin se mi zakousl dost silné do krku, až jsem zasyčel bolestí.