Dlouhá cesta // m.y.gi/p.j.min

12.kapitola

JiMin

Ráno jsem se probudil dřív jak YoonGi, což mě ani nepřekvapilo, podle toho, co jsem o něm slyšel. Ale tak mně to nijak nevadilo. Spíše mě zajímalo, co jsem to včera sakra provedl? Jak dlouho toho kluka znám osobně? Mám tu vůbec zůstávat? Třeba už mě nechce vidět... Chtěl jsem vstát, ale obtočila se kolem mě ruka a nikam mě nepustila. „Kam si myslíš, že jdeš?" zamumlal děsně sexy ochraptělým hlasem Gi. „No... Domů," zašeptal jsem. „Co?" zamumlal překvapeně a docela naštvaně. „Ty prostě jen odejdeš?" mračil se. „No... Vždyť... Už mě tu nechceš ne?" zamumlal jsem. Smířil jsem se s tím, že jsem pro něho byl jen na jednu noc, i když to hrozně bolelo... „Co to sakra meleš?" přitáhl si mě zpátky k sobě. „Kdyby to šlo, tak už tě nepustím ani na krok," zamumlal a já jsem vykulil oči. „Tak znovu JiMine. Miluju tě, kdy už to pochopíš?" políbil mě do vlasů a já se usmál. „Taky tě miluju, Gi," přiznal jsem. I když jsem si to předtím nechtěl přiznat a byl jsem rozhodnutý, že mu tohle nikdy neřeknu, protože to tak prostě necítím... Musel jsem. Nemůžu si nalhávat něco, co tak absolutně není. Ať chci nebo ne. A já jsem asi ani nechtěl. „Když ještě usnu, neutečeš, že ne?" zeptal se a já se pousmál. „Teď? Ne," řekl jsem. Rozhodl jsem se, že mu zatím udělám něco k jídlu. „Dobře," zamumlal, přitáhl si mě k sobě a snad ve vteřině usnul. Jak tohle dokáže? A jak se mám teď odsud dostat? Naštěstí YoonGi se nejspíše rád rozvaluje, protože za chvilku byl natáhnutý přes celou postel a skoro mě i shazoval. Vstal jsem, sykl jsem nad bolestí v pozadí a šel jsem najít koupelnu. Doufal jsem, že mu to nebude vadit, ale nutně jsem potřeboval sprchu. Nejprve jsem si ale odskočil a pak už na sebe konečně pustil proud teplé vody. Uvědomil jsem si, že jsem si nevzal oblečení svoje a že si ho ani už snad vzít nemůžu, nechtěl jsem být v obleku, není zrovna pohodlný. Zabalil jsem se tedy do ručníku a půjčil jsem si od YoonGiho ve skříni volné triko a tepláky. Potichu jsem se oblékl a odešel jsem dolů mu udělat snídani. Nevěděl jsem moc, co jí, kromě toho, že nesnáší sladké. Nakoukl jsem do lednice a zjistil, že tam ani nic nemá. Zavrtěl jsem hlavou. Z čeho ten kluk sakra žije? Nakoukl jsem do svojí peněženky a pak jsem se vydal nakoupit. Nějaké peníze jsem ještě měl a nechtěl jsem, aby byl YoonGi o hladu. Nakoupil jsem docela rychle, na to, že mě bolel zadek, byl jsem zpátky asi za pětačtyřicet minut. Chtěl jsem jít do kuchyně, ale cestou kolem obýváku jsem si všiml YoonGiho. Zrovna kopl do stolečku, na kterém byl květináč. Ten se samozřejmě převrátil a květináč se roztříštil. „YoonGi...?" zamumlal jsem nejistě. Prudce se otočil. „JiMine? Kde jsi byl?" zeptal se hned a šel ke mně. „Byl jsem jenom nakoupit..." koukl jsem se na něho a pak na tu spoušť. „Proč jsi to rozbil?" koukl jsem se na něho. „Myslel jsem, že jsi utekl..." zamumlal. „Říkal jsem ti, že neodejdu, ne?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Nemůžeš kvůli tomu ničit věci, jenom si prostě neměl nic v lednici, tak jsem šel nakoupit, abych mohl udělat snídani," řekl jsem a lehce ho políbil na tvář. „Tak to ukliď a já jdu udělat to jídlo," řekl jsem. „Nemůže ten úklid počkat?" zeptal se líně. Ach jo. „Ne, ty lenochu a někam zase zasaď tu kytku," koukl jsem se na něho a odešel do kuchyně. Vybalil jsem nákup a začal jsem vařit. Už v krámě jsem se rozhodl, že udělám domácí tortilly. Sám jsem si je dělal často a nechával jsem si i právě na snídaně, protože jsem ráno nikdy nestíhal. A Gi by je snad mohl mít i rád. Trvalo to déle než normální jídla, co se dávají k snídani, ale stálo to za to. Dodělal jsem to a šel za Gim. V průběhu jsem ho vyhodil z kuchyně potom, co se málem bodl kudlou, a tak teď seděl u televize a sledoval nějaký film. Podal jsem mu jeho a sedl si k němu. „Hm... Tortilla k snídani?" koukl se na mě. „Je domácí a je tam jen zelenina a maso, to jíš i normálně ne?" pokrčil jsem rameny a zakousl se. Jen pokrčil rameny a radši jedl taky. Usmál jsem se a spokojeně jedl. Miloval jsem tortilly. Zahleděl jsem se na televizi, na film, co tam Gi měl. S úsměvem jsem zjistil, že ho znám, a tak jsem se pohodlně usadil a koukal se. Po chvilce jsem ucítil Giho ruku na rameni a jak si mě přitahuje k sobě. Spokojeně jsem si tedy hlavu opřel o jeho rameno a nechal se obejmout. Miloval jsem jeho blízkost... „V tom mým oblečení ti to sekne," zamumlal mi najednou do ucha a já zčervenal. Ani jsem si to neuvědomil, jak jsem přišel z krámu. „Nevadí ti to?" Přece jen jsem se ho nezeptal, jestli si můžu půjčit jeho oblečení a hrabal jsem se v jeho věcech. „Ne, JiMinie, nevadí mi to," skousl mi ouško a já lehce zavzdychal. Byl jsem na něm hrozně citlivý. „Navíc ti hrozně sluší... Stejně jako tohle," přejel mi jazykem po jedné ze značek kterou mi včera udělal a já polkl. „Ale máš jich málo..." zamumlal. Moc jsem s ním nesouhlasil, měl jsem pokrytou asi půlku krku, ale než jsem stačil něco namítnout, už se staral o to, aby tam přibyli další. „Ale no tak víš, jak budu vypadat? A zítra musím do práce," řekl jsem, ale popravdě nijak moc jsem se zase nebránil. Bylo to příjemné. „No a co? Aspoň všichni budou vědět, že jsi můj," políbil mě na bradu. „Nebo se za to snad stydíš?" koukl se na mě.

Omlouvám se, že jsem nepřidávala. Nechci se nijak vymlouvat, ale zrovna u téhle povídky jsem se musela opravdu přemáhat abych napsala konečně předchozí kapitolu. Tak snad se líbí nová část :)