Dlouhá cesta // m.y.gi/p.j.min

28.kapitola

Omlouvám se, že dýl nevyšla žádná část, ale učitelé nás moří od samého začátku...

NamJoon

Co ten debil zase vyvádí? Ach jo. Poslední dobou je hrozně divný. Nevím co se s ním děje, ale vůbec se mi to nelíbí. Má zase deprese? Ale to by za mnou přišel, ne? Slíbil mi to. Povzdechl jsem si a šel ho radši hledat. Prohledal jsem snad půlku města i jeho oblíbený místa, než mi došlo, kde asi bude. Klepl jsem se do čela a zamířil do studia. No samozřejmě, svítilo se tam. Vešel jsem dovnitř a rovnou zamířil do taneční části. YoonGi stál ke mně bokem, čelem k zrcadlu a tančil. Dlouho jsem ho neviděl. Netančil moc často, spíše když na tom nebyl zrovna nejlíp. "JiMin se o tebe boji," zvýšil jsem hlas aby mě slyšel přes hudbu. Trh ul sebou a otočil se na mě. "Co tu děláš?" Přešel jsem k stereu a vypnul hudbu. "Co myslíš? Volal mi JiMin, bojí se o tebe," řekl jsem a on pokrčil rameny. "Co s tebou poslední dobou je?" Zeptal jsem se ho. "JiMin si stěžoval?" Vyjel. "Ne, jen nejsem slepý. Co se děje, YoonGi?" Povzdechl si a napil se. Byl zadýchaný a tak se mu těžce mluvilo. "Potřeboval... Potřeboval jsem si vyčistit hlavu," zamumlal. "A to jsi mu to nemohl říct?" Nechápal jsem. "Pohádali jsme se," pokrčil rameny. "Co se to s tebou děje? Asi má nějaký důvod, proč má poslední dobou pochybnosti. A nevymlouvej se, všiml jsem si toho i já," upozornil jsem ho. "Nic se neděje. Vždyť mě znáš. Prostě mám chvíle kdy potřebuju vypnout a od všeho se distancovat. Víš to. Nic jiného se neděje, jen JiMin to vidí jinak," řekl s povzdechem a sedl si. "Víš, na tohle je dobrá komunikace. Kdyby jsi mu řekl, že máš tyhle stavy, kdy potřebuješ být sám a nejlépe se tu zamknout s hudbou a tancem, tak by neměl nijaké podezření, že už ho nemiluješ," namítl jsem opatrně. "Vyptával by se," řekl. Vím, že YoonGi není typ, co by mluvil o svojí minulosti. Ale taky vím, že JiMin je člověk, který ví, kdy má mlčet a nevyptávat se. "To si nemyslím, JiMin se vyptávat nebude. Je chytrý a ví, kdy se to nehodí. A navíc se aspoň nebude bát vždycky, když zmizíš, nebo budeš pořád zavřený tady. Věř mi, YoonGi. Navíc by tě nikdy neopustil, kdybys mu řekl pravdu. JiMin tě miluje," odmítl jsem jeho největší obavu. "Neřeknu mu to," odmítl tvrdohlavě. "Ale máš pravdu... Rozhodně si s ním promluvím," slíbil mi a já kývl. Aspoň tak. "A zavolej mu, že jsi v pořádku," dodal jsem. "Nemám sebou mobil a nemá cenu to řešit po telefonu. Hodíš mě domů?" Zeptal se a já se usmál. "To víš, že jo," kývl jsem a počkal než se rychle osprchuje a převlékne.

YoonGi

Neochotně jsem vystoupil z auta a šel k baráku. Všiml jsem si jak se zahýbala záclona, jako by za ní někdo stál a když jsem byl asi v polovině zahrady, rozletěly se dveře. Oba jsme se zastavili. "JiMine, já..." Chtěl jsem se omluvit, ale to už do mě vrazila jeho váha a on se mi přitiskl k hrudi. "Tohle už mi nikdy nedělej! Víš jak jsem se o tebe bál?" Šeptal. Zvedl jsem mu hlavu a zjistil, že se mu z očí řinou slzy. Nenáviděl jsem se za to, že jsem ho takhle vyděsil. Nikdy bych neřekl, že se bude tak moc bát, když odejdu. Přivinul jsem si ho k sobě a zabořil mu nos do vlasů. "Promiň, JiMinie. Nechtěl jsem tě vyděsit," zamumlal jsem mu do nich. "Pojď dovnitř, musím si s tebou promluvit," řekl jsem mu a odtáhl se. JiMinovi vyhrkli slzy úplně a zavzlykal. "Ne, omlouvám se, jen mě neopouštěj, prosím," vzlykal. "Co to meleš? Neopustím tě, neboj," líbl jsem ho na nos a vedl ho do domu. "Potřebuju kafe, chceš taky?" Zeptal jsem se ho. "Já ho udělám," popotáhl JiMin a odstrčil mě od kávovaru. Jen jsem tedy kývl a objal ho zatím zezadu. JiMin udělal kafe a dal ho na stůl. Sedl jsem si na židli a jeho jsem si stáhl na sebe. "Buď u mě," poprosil jsem ho a spojil si ruce na mém bříšku. "Chci se ti opravdu omluvit. Nejenom za to, že jsem tě tak vyděsil, ale i za to, že jsi byl v nevědomosti. Ano, je pravda, že jsem byl více v práci než s tebou a mrzí mě to. Jen tě chci ujistit, že jsem měl opravdu moc práce, v tom jsem nelhal. Jako soukromí podnikatelé, nemůžeme s NamJoonem nikdy polevit, jinak by s námi byl konec..." "Já vím a omlouvám se. Přehnal jsem to," přerušil mě a já zavrtěl hlavou. "Pravda ale je, že takové stavy mívám. Neřeknu ti proč, nebo tak, ale nechci aby ses už takhle bál, že tě nechci," odmlčel jsem se a JiMin k mému překvapení jen kývl a položil si hlavu na moje rameno. "Není to nic proti tobě, nebo proti někomu jinému. Dejme jen tomu, že jsem zažil něco, co mě poznamenalo a když mě to vezme, tak chci být prostě sám. A jelikož mi tyhle stavy dost dobře pomáhá zlepšit hudba a tanec, prostě se zavřu ve studiu. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív a nechal tě, ať se takhle bojíš. To jsem opravdu nechtěl," objal jsem ho pevněji. "Jsem rád, že jsi mi to řekl," usmál se JiMin. "A nemusíš mi říkat, proč se to děje a co jsi si zažil. Nemusíš se bát, nebudu na tebe naléhat. Ale chci abys věděl, že za mnou kdykoliv můžeš přijít a kdykoliv mi cokoliv říct. A já ti naopak slíbím, že tě vždycky podržím." Usmál jsem se a ukradl si jeho rty v dlouhém polibku. "Miluju tě," usmál jsem se a políbil ho na čelo.