Dlouhá cesta // m.y.gi/p.j.min

3. kapitola

Naštvaně jsem vypl budík a s povzdechem jsem pomalu protáhl svoje tělo. Přemýšlel jsem, jestli bych nemohl zase zapadnout a prostě dál spát. Jenže nějaký debil zazvonil. „Proboha!" vyhrkl jsem naštvaně. „To jsou všichni tak jetý?" zařval jsem nešťastně a šel tomu debilovi otevřít. Jak jinak byl tam zase NamJoon. „Co tu chceš?" zavrčel jsem. „Svezu se s tebou do práce," oznámil mi jen tak mimochodem a prodral se do MÉHO baráku a dále do MÉ kuchyně, kde se sklonil do MOJÍ lednice. „Tohle jako fakt?" zamumlal jsem si pro sebe, zabouchl dveře a odešel do koupelny. Už to asi nemělo cenu řešit. Dělá tohle často.

Vylezl jsem ze sprchy a zamířil si to do kuchyně. Sebral jsem mu z ruky můj sýr a zakousl se do něho, zatím co jsem si už bral bundu. „Jedeme," oznámil jsem mu a i se svojí snídaní jsem se šel obout. NamJoon sice mrmlal, ale vydal se zamnou. Nastoupili jsme do auta a já jsem to s náma namířil do práce. „Kdo zase otravuje?" zamručel jsem a hodil mobil do stojanu, než jsem to zvednul. „No?" štěkl jsem. „Pane Mine?" ozval se slabý hlásek toho štěněte. Asi jsem ho trochu vyděsil. „Ano, Kooku? Už jsme na cestě, nebo je jiný problém?" zeptal jsem se. Uslyšel jsem jak kašle a až pak se zase ozval jeho hlásek. „Ne, o to nejde, ale mohl bych... Mohl bych si vzít prosím volno? Já vím, že se to nehodí, ale jenom dneska, slibuju, že zítra dorazím..." štěbetal rychle. Bál se, že budu řvát, to je jasný. „Klid, vylež se, ok? Budeme tě čekat až se uzdravíš. Dřív ne, dobře?" odmítl jsem aby zítra chodil. Možná jsem na něj občas nepříjemnej, ale ten kluk mi docela přirostl k srdci, takže jsem chtěl aby byl v pohodě. „Dobře, děkuju," zašeptal a já to vypl. Už jsme byli i na parkovišti a tak jsem vystoupil a vydal se do kavárny. Je mi jasný, že když je nemocný, nic jiného mi nezbývá a já to bez ranního kafe prostě nedám. NamJoon se ke mně překvapeně přidal. Normálně bych ho bombardoval, ať mi ho donese on, ale já už věděl, že to stejně nemá cenu. Jako on věděl, že mu kafe nikdy nedonesu. Došli jsme tam a mě došlo až vevnitř, že tu vlastně mohu narazit na JiMina. A, že i nejspíš narazím, když je tu každý den. A taky jsem ho viděl. Vypadal šokovaně a ztuhle stál, když do něho drkl Jin, co se děje, jen něco zakoktal a zmizel mi z pohledu. Frustrovaně jsem si povzdechl a zaskřípal zuby. „Čau, zlato," slyšel jsem NamJoona jak mluví na Jina. „Ahoj," oplatil mu úsměv. Došel jsem radši k pultu a chtěl svojí ranní kávu, ale ona mi normálně odpověděla, že mi jí dát nemůže, protože jí nemá. Prý tu ten, co jí dělá není. Jo, jasně, že tu není, když normálně zdrhl sakra!! „Já chci ale svoje kafe," zavrčel jsem. „Nějaký problém?" zamračil se Jung HoSeok, který právě dorazil. Byl majitelem téhle restaurace a taky pro nás občas tančil do klipu nebo rappoval moji píseň. „To teda ano, chci dostat svoje kafe," zavrčel jsem už naštvaně. „A kde je sakra JiMin?" nechápal HoSeok, když se rozhlížel, aby se ho zeptal, kde je problém. „Udělalo se mu nevolno," řekl Jin a významně se na mě koukl. „Ne, on normálně utekl," zavrčel jsem. Byl jsem hrozně naštvaný, že zdrhl jak pes se staženým ocasem. Co jsem mu sakra udělal? „No já..." zamyslel se HoSeok, ale NamJoon ho přerušil. „Z toho si nic nedělejte, dáme si tedy dvě neslazené černé kávy," zarazil mě a já se na něho zamračil, popadl svoje kafe, který přede mne přistálo skoro hned a bez rozloučení zmizel. NamJoon za mnou něco volal, ale mně to bylo ukradený. Zabouchl jsem se do své kanceláře a naštvaně se svalil ke stolu. Ta káva byla pěkně hnusná a ještě mi bránila spát. Tak co tu mám asi dělat, když momentálně čekám na hudbu a nemám tu Kooka, abychom mohli dělat papíry? To on hlídal všechny termíny i papír kam se mělo co udělat a odevzdat. Co vyplnit a podobně. Nudil jsem se tam až do dvou, než jsem si řekl, že už konečně mohu vypadnout a celou dobu jsem z toho debilního kafe nemohl usnout!! Jak si tohle představuje? Tohle si JiMin za rámeček opravdu nedá! Hned jak dojedu domů mu napíšu.

p.j.min a m.y.gi

m.y.gi: to mělo být jako co, ráno?!

p.j.min: Co jako?